Arbesovo náměstí

Arbesovo náměstí

„O Arbesakos“

V českých a moravských městech, kde Romové ze Slovenska nově začínali žít, bylo jedním z důležitých center jejich života jako komunity určitá veřejná prostranství. Romům ze Smíchova takto sloužilo Arbesovo náměstí. Pamětnice vzpomínají, že se jich tu každodenně setkávalo spousta, náměstí bylo místem setkávání pro Romy všech generací. Mnozí z Romů přímo v domech na Arbesově náměstí bydleli, dostávali zde i pracovní příležitosti.

Pamětnice také vzpomínají, že na „Arbesák“ za Romy chodili i někteří neromové z okolí. Mezi nimi např. katolický kněz z kostela sv. Václava. Romové se zde scházejí dodnes, zdaleka však ne v takovém množství jako kdysi. Monika Grundzová vzpomíná na setkávání nejen na Arbesově náměstí takto:

Tchánovi se říkalo Starosta. A u něj se lidi scházeli. Chodilo tam takhle spoustu rodin, ti starší se na to i vyoblékli. Jeho žena, moje tchýně, vždycky něco navařila. Potom se vykládalo, vyprávěly se různé příhody, co se stalo. A chodilo se takhle taky na Arbesák, to je tak dodnes, jak je tam ten park. Tam chodilo spoustu Romů. Denně, denně jsme se tam scházívali. I s dětmi. A chlapi, jak šli domů z práce, tak si tam vždycky došli pro pivo do hospody. Měli jsme tam takovou romskou hospodu, hospodský už nás znal. U něj jsme byli jako doma, někdy dal i na dluh, když člověk neměl. Chodili tam s náma ale i gádžové. [1]

Na Smíchově bydlel Zounar, ten starší. A jeho syn to stejný, chodil na ten Arbesák taky. On tam s námi byl v tom parku denně. […] Nijak se tam s námi sedět nestyděl. A sám nám vyprávěl, jak mu říkají ti ostatní herci: „Jak tam s nima můžeš vysedávat?“ „Vy na ně nemáte, víte, jaký to jsou skvělí lidi? Jací jsou hodní?“ S manželem a jeho bratrem si tykali, normálně – Julo, Gejzo. Tykali mu. My jemu teda ne, my říkali pane Zounar, ale zdravili jsme se spolu. Chodíval tam se psem, měl takového jezevčíka, a jeho syn tam za námi taky pořád chodil, na pivko. Pod Lipami. To byla vyhlášená hospoda, měli tam skvělé pivo. A klidně nám dali půllitr ven, mohli jsme si sednout venku na lavičku a vypít si to tam. Tehdy k nám byli ti číšníci slušní. To to tam mělo ještě jiné majitele [2]

I když už to bylo za komunistů, my jsme pořád děti křtili v kostele. Pan farář nás znal a jak jsme tam seděli v parku na lavičkách, chodíval tam za námi. Normálně přišel, zeptal se, co děti, nebo se bavil přímo s nimi. Nosíval jim i bonbóny. Takový to byl dobrý člověk.[3]

[1]Tak [tchána] vičinnas Starosta. No a ke leste pes schazinahas. But roďini avnas kavka, ola phureder urnas pes, oďa avnas. A leskeri romňi, jako miri sasuj, vždycky vareso tavlas lenge, no. Oďa pes vakerlas kajse příhody, co se stalo. A schazinahas pes oďa pro Arbesovo náměstí, to je dodnes, oda parkos. A pherdo Roma oďa phirahas. Denně, denně, adr’oda parkos pes schazinahas. Le čhavenca. No o murša džanas vždycky pro pivos adre hospoda peske, adal e búťi sar avnas. No. Sas amen ajsi sar romaňi hospoda. Oda hospodsko amen imar džanlas. No tak samas oďa sar khere, prostě, dal i někdy na dluh, když člověk neměl. The gadže oďa phirnas amenca. (rozhovor s M. Grundzovou, 15. 7. 2014)

[2]O Zounar, ov bešelas pro Smíchov. O phureder. A leskoro čha to samý, vždycky oďa avlas pro Arbesakos. A amen oďa denně. Tak ov amenca sas denně andro parkos. Amen třeba vareso zapijahas, narozeňini varekas sas, ta cinahas flaška, čhivas leske panačkocis, jé… vůbec vaš amenge na ladžalas. A korkoro phenlas, o herci: „Sar tu lenca oďa šaj bešes le Romenca? Sar tu lenca…“ „Vy na ně nemáte, džanen save on lačhe? Save on hine hodna?“ Tak ov peske le romeha tikinlas, leskere phraleha, normálně Julo, Gejzo. Tikinlas pes. No amen jako ne, pane Zounar, ale zdravinlas amen. Avlas le rukonoreha, sas les oda jezevčikos, a leskoro čha pal amende oďa furt phirlas pro pivocis. Oďa Pod Lipami. To byla vihlašeno hospoda, oďa sas lačho pivos. Oďa denas pollitros a šaj peske bešťam pro lavički, vipijľam. Sas amenge akor lačhe, ola čišňika. To sas inšo majiteľa. (rozhovor s M. Grundzovou, 29. 7. 2014)

[3]A choč za komunistů, amen pes furt kresinahas adro khangera. Amen o rašaj džanlas, bešahas oďa adro parkos, pro Arbesák, avlas k’amende, normalňe o rašaj, a pal o čhave phučelas, o čhave leha. Mek les bonboni denas. Ajso sas lačho. (rozhovor s M. Grundzovou, 29. 7. 2014)

Texty o životě Romů v poválečné Praze by nevznikly bez spolupráce s romskými pamětníky z Prahy. Se všemi z nich jsme v průběhu několika měsíců nahrávali jejich vyprávění o historii jejich rodin, jejich příchodu do Prahy ze Slovenska a způsobu, jakým se v Praze v průběhu několika desítek let zabydlili. Těchto individuálních i společných setkávání se zúčastnili: Olga Fečová, Ladislav Goral, Monika Grundzová, Božena Virágová a další dvě pamětnice, které se rozhodly zůstat v anonymitě. Vyprávění probíhalo z drtivé většiny v romštině, která je pro tyto pamětníky jejich rodným jazykem. Všem jim děkujeme za důvěru a ochotu se s námi o svoje vzpomínky podělit. Věříme, že jejich vyprávění bude pro návštěvníky stránek stejně poutavé, jako bylo pro nás. Na realizaci rozhovorů a tvorbě textů se podíleli Romana Hudousková a Jan Ort, pod vedením Heleny Sadílkové (Seminář romistiky KSES FFUK – www.romistika.eu).
Autor článku: Jan Ort

[contact-form-7 404 "Not Found"]
cs_CZ
en_GB pl_PL de_DE cs_CZ