Warning: "continue" targeting switch is equivalent to "break". Did you mean to use "continue 2"? in /data/www/htdocs/praha.mkc.cz/wp-includes/pomo/plural-forms.php on line 210

Warning: session_start(): Cannot start session when headers already sent in /data/www/htdocs/praha.mkc.cz/wp-content/plugins/wiloke-listgo-functionality/app/Register/RegisterWilokeSubmission.php on line 5

Warning: session_start(): Cannot start session when headers already sent in /data/www/htdocs/praha.mkc.cz/wp-content/themes/listgo/admin/class.wiloke.php on line 476
Belgická 25 – praha.mkc.cz

Belgická 25

Belgická 25

Tato budova byla postavena v roce 1898 a od začátku sloužila jako sirotčinec židovských chlapců. Po válce byla budova využita opět jako útočiště pro nezletilé děti (od předškolních až po středoškoláky, které byly sirotky, polosirotky nebo opuštěné. Přijímána nyní byla i děvčata. Domov nabízel nejen ubytování a stravu, ale i vyučování, které mělo pomoci doplnit dětem učivo, které zameškaly vyloučením ze škol a internací za války.

Bydlela zde po válce také Anna Hyndráková (nar. 1928). Válku přežila jako jediná. Několik dní po válce bydlela u strýce, který si vzal za muže křesťanku. Podmínky u příbuzných však byly velice potupné, teta jí navíc vyčítala, že přežila ona a nikoliv dva z jejích tří synů, kteří dobrovolně narukovali do Wehrmachtu. Anna proto využila možnosti se přestěhovat do sirotčince Židovské náboženské obce. Později pobývala v domově dívek v Lublaňské ulici, který také patřil ŽNO.

Z delšího líčení o marné snaze získat od různých sousedů a přátel majetek, který k nim dal její tatínek do úschovy před transportem do Terezína, vybíráme jen krátkou ukázku:

„Nejvíc věcí jsme měli u Richarda Šubrta vedle v domě [v Krkonošské ulici]. Kamarádila jsem se s jejich neteří, která u nich dříve bydlela. Pamatuju se, jak říkali mamince, že jí dají celý pokoj k dispozici, až se vrátíme, a kdesi cosi. Měli jsme u nich celou bohatou Trudinu výbavu [Truda byla sestra Anny], moji výbavu, ručníky, utěrky, košilový popelín, to všechno v metráži, bylo toho hodně. Byla jsem u nich několikrát. Vždycky byli milí, uvařili bílé kafe, zeptali se na maminku, já jsem se rozbrečela a šla jsem pryč. Pak tam dokonce jednou šla se mnou teta Pesa. Nenechala jsem se už posadit k tomu kafi a ještě v předsíni jsem se na ty věci zeptala. Pan Šubrt mi řekl, že riskovali životy, když ukrývali židovský majetek, že u nich udělalo gestapo prohlídku a všechno zabavili. Ptala jsem se domovnice, ale ta řekla, že v domě gestapo nikdy nebylo. Od Šubrtů jsem se odporoučela dost chladně. Pan Šubrt mě ještě ve dveřích zastavil a velkomyslně mi nabídl: ‚Kdybys od nás, Aničko, něco potřebovala, tak klidně přijď!‘ Co bych asi tak mohla potřebovat? Zeptala jsem se. ‚Třeba podpis na národní spolehlivost!‘ Řekla jsem, že zatím o mně nikdo nepochybuje a odešla jsem. Měli dceru Liběnu ve věku naší Trudy, která se ve válce vdávala. Počítám, že ještě dnes spí v našich cíchách. Jednou jsem taky našla odvahu a zazvonila u dveří našeho bývalého bytu. Bydleli tam už dávno Češi. Prosila jsem, aby mi dovolili jen se po bytě porozhlédnout, že jsem tam bývala s rodiči. Paní mi otevřela jen na řetěz, a když vyslechla mou prosbu, tak beze slova zabouchla. Od té doby se té ulici vyhýbám.“

Literatura:

Svět bez lidských dimenzí. Čtyři ženy vzpomínají. Praha: Státní židovské muzeum, 1991, s. 166–167.

Více o sirotčinci: Kateřina Steinová, Osudy jednoho židovského sirotčince. Praha: Lauderovy školy 2012.

 

Autorka článku: Kateřina Čapková

en_GB
cs_CZ pl_PL de_DE en_GB