Ferdinandova třída (Ferdinandstraße, od roku 1919 Národní třída)

Ferdinandova třída (Ferdinandstraße, od roku 1919 Národní třída)

Národní třída byla ke konci podunajské monarchie a v době první československé republiky především českým korsem. Od roku 1864 až do konce první světové války se jmenovala na počest císaře Ferdinanda I. (1503–1564) Ferdinandova třída.

Popis jednoho zápasu je prvním větším uceleným prosaickým celkem, který vznikal mezi léty 1904 a 1907 a byl posléze přepracován na přelomu let 1909/1910. Ich-forma je přesně věrná vyprávěcímu stylu, který byl typický pro pražskou literaturu té doby, a to i co se týče jak blíže specifikované topografie povídky – ulice a stavby jsou jmenovány jejich skutečnými jmény, tak i tím, že tyto reálie působí poněkud odcizeně, a to na základě poněkud bizarního, snového či přímo neskutečného dění, které je kolem nich popisováno (takto podobně můžeme vzpomenout na Leppinův román Severinova cesta do temnot apod.).

Jak je vidno na celém textu povídky, hlavní protagonista má potíže porozumět svému společníku, což je založeno na sebe-nejistotě a strachu z blízkosti, které propůjčují okolnímu světu nebezpečné vzezření. Za tímto můžeme vidět vlastní problémy autora. V Kafkových raných textech je okolní svět formován pouze částečně skrze vyprávěcí bloky jednotlivých aktérů, které jsou však poněkud svébytné a jsou věnovány spíše jejich sledu myšlenek či přímo halucinacím.

Obě hlavní postavy opouští večírek či bál v jednom domě na Pražském Novém Městě – je právě čas masopustu – a dají se na procházku, která vede přes Vltavu až na Petřín.

 

Franz Kafka – Popis jednoho zápasu (s. 11–14):

„Když jsme došli na Ferdinandovu třídu, všiml jsem si, že si můj známý začal pobrukovat jednu melodii z „Dolarové princezny“, potichu, ale slyšel jsem ho docela dobře. Co má tohle znamenat? Chce mě urazit? Tedy tahle hudba mně může být v tu chvíli ukradená, i s celou touhle procházkou. Proč se mnou vlastně nemluví? Jestli mě nepotřebuje, proč mě potom nenechal v klidu? (…)

Avšak můj známý šel ještě za mnou, dokonce přidal do kroku, když zjistil, že zůstává pozadu. Nepromluvilo se ani slovo, také se nedalo říci, že bychom běželi. Já však uvažoval, jestli by nebylo možno zahnout do některé postranní ulice, vždyť jsem vlastně nebyl k žádné společné procházce zavázán. (…)

Mé nohy byly čím dál unavenější a já byl již rozhodnut, že v každém případě půjdu domů a lehnu si do postele, když tu mě jala pochybnost, mám-li teď při odchodu svého známého pozdravit, či ne. Byl jsem však příliš bázlivý, abych odešel bez pozdravu, a příliš sláb, abych halasně pozdravil. I zůstal jsem stát, opřel jsem se o domovní zeď ozářenou měsícem a čekal jsem.“

Pro pokračování procházky klikněte na tento odkaz.

Procházka vznikla v rámci projektu „Democracy on the Brink. Historical lessons from the late 1930s“, jenž je součástí programu Europe for Citizens financovaného Evropskou unií.

pl_PL
cs_CZ en_GB de_DE pl_PL