Hlavní nádraží

Hlavní nádraží

Příchody Romů do Prahy

Hlavní (Wilsonovo) nádraží v Praze bylo pro určitou část migrujících Romů místem, kde začínal jejich nový život v poválečných českých zemích: pokud nepřijížděli za někým z rodiny, kdo jim v prvním období vypomohl, často právě na nádraží sehnali první kontakt na alespoň dočasné bydlení a práci. Na nádraží také působili někteří náboráři, kteří si rovnou zde vyhlíželi nové pracovníky. Pro některé z Romů se Praha stala jen prvním místem pobytu, než si našli lepší práci a bydlení jinde. Určitá část se však v Praze usadila nastálo a vychovala zde svoje děti, jejichž dětství a dospívání, ale někdy i téměř celý život, je často spojen s jednou konkrétní pražskou čtvrtí.

Informace o usazování Romů v Praze po roce 1945 jsou dosud velmi kusé. Lze si ale například udělat alespoň rámcovou představu o jejich počtu a rozmístění v pozdějších letech: podle výsledků sčítání lidu v roce 1970 (Haišmann, 1987) žilo v Praze celkem 3 420 osob označených jako „Cikáni“, v roce 1980 pak 6 247, což činilo Prahu městem s největším absolutním počtem Romů v českých zemích, dle relativního zastoupení však byla až na 12. místě. Mezi pražské obvody s největším počtem Romů patřila v roce 1970 Praha 8, Praha 5, Praha 3 a Praha 4; v roce 1980 k nim přibyla ještě Praha 9.[1]

Na svůj příchod do Prahy vzpomíná Ladislav Goral:

Do Prahy jsem přišel v roce 1953. A od té doby jsem tady. O tom by se dala napsat celá knížka. Já měl štěstí, jak se říká, že jsem tady potkal jednoho člověka, gadže, dělal jako náborář v podniku, Zemstav se to jmenovalo. On dělal náboráře a jeho manželka tam pracovala na osobním oddělení. Bylo jim oběma asi kolem padesáti a neměli děti. A tak si mě vzali k sobě, jako kdyby mě někde našli, jako bych byl jejich syn. Bydlel jsem u nich […] a on mi potom našel i práci. Nosil jsem svačiny bagristům a vydělával jsem 500 korun. Víte, co to tehdy bylo za peníze? Pět set, šest set korun? Ježíšmarjá, to byly velké peníze! A on mi něco nechával pro vlastní potřebu a zbytek mi dával stranou, spořil mi a vždycky, když už bylo peněz víc, tak to poslal domů tátovi. Bydlel jsem u nich až do vojny. […] Můj život v Praze byl perfektní. Za to můžu poděkovat Pánubohu, že mi ty dva lidi…, že si mě vzali k sobě.

{_:Vice:přepis nahrávky v romštině}

Oda has 1953, sar avľom ke Praha. A od tých čas som adaj. Oda šaj pisinen kňižka pal koda. Lebo sar pes phenel, has man bacht, hoj resťom adaj jekhe manušes, gadžes, jov kerlas avka sar naboraris, oda podňikos pes vičinelas Zemstav. Jov kerlas naboraris a leskeri romňi kerlas pre osobno-odďeleňi. Imar kavka khatar penda berš lenge has, jekheske th’avreske, len čhave na has. Ta man ile sar te bi man varekaj rakhlehas a sar lengero čhavo te bi avás. Me bešavas ke lende […] a jov man paľis diňa te kerel buťi, hordinavas o svačini le bargistenge. A akor zarobinavas pandž šel koruni. Džanen s’oda has za love? Pandž, šov šel koruni? Jeéžišmarija, oda has but love! Jov mange vareso mukhelas vaš miri potreba a thovlas mange pre sera, avka sar te šetrinlas, a sar has buter, ta bičhavelas o love khere mire dadeske. A somas ke leste dži ko slugaďiben. […] Ale miro dživipen Prahate ehas perfektno. Oda šaj paľikerav le Devleske, hoj jov kala duj džene…, hoj jon man ile vaš peske. (rozhovor s L. Goralem, 14. 9. 2014)

{_:Vice_End}

Více o tématu:

O historii svojí rodiny, včetně tragických válečných let, kdy v roce 1944 němečtí vojáci zastřelili 9 členů jeho rodiny, včetně matky, a poválečného období, kdy byli Romové z jeho rodné osady v Ihráči na středním Slovensku spolu s dalšími Romy násilně sestěhovaní do vysídlené, pův. německé obce Kunešov, napsal L. Goral krátký příspěvek do časopisu romistických studií Romano džaniben (Sar amen thode te bešel Kunešovu / Die Umsieldung Unserer Familie nach Kunešov, Romano džaniben 1994, č. 4, s. 16–21.)

Vzpomínky dalších pamětníků, pana Demetera a pana Daduče na válečnou a poválečnou dobu a mnoha dalších byly zpracovávy v publikaci (Ne)bolí: vzpomínky Romů na válku a život po válce, editované Janou Kramářovou, vydané Člověkem v tísni v roce 2005

[1]Haišman, Tomáš. 1987. Počet cikánského obyvatelstva v hlavním městě Praze ve výsledcích tzv. zvláštního šetření o cikánských rodinách. In: Český lid 74 (1987), č. 4, s. 209–214.
Texty o životě Romů v poválečné Praze by nevznikly bez spolupráce s romskými pamětníky z Prahy. Se všemi z nich jsme v průběhu několika měsíců nahrávali jejich vyprávění o historii jejich rodin, jejich příchodu do Prahy ze Slovenska a způsobu, jakým se v Praze v průběhu několika desítek let zabydlili. Těchto individuálních i společných setkávání se zúčastnili: Olga Fečová, Ladislav Goral, Monika Grundzová, Božena Virágová a další dvě pamětnice, které se rozhodly zůstat v anonymitě. Vyprávění probíhalo z drtivé většiny v romštině, která je pro tyto pamětníky jejich rodným jazykem. Všem jim děkujeme za důvěru a ochotu se s námi o svoje vzpomínky podělit. Věříme, že jejich vyprávění bude pro návštěvníky stránek stejně poutavé, jako bylo pro nás. Na realizaci rozhovorů a tvorbě textů se podíleli Romana Hudousková a Jan Ort, pod vedením Heleny Sadílkové (Seminář romistiky KSES FFUK – www.romistika.eu).
Autorka článku: Helena Sadílková
[contact-form-7 404 "Not Found"]
cs_CZ
en_GB pl_PL de_DE cs_CZ