Neues deutsches Theater (Nové německé divadlo)

Neues deutsches Theater (Nové německé divadlo)

Od šedesátých let 19. století byl divadelní život v Praze fakticky rozdělen na německý a český. Hlavní scéna českého divadla byla od roku 1883 Národní divadlo, nejdůležitější německá scéna bylo Zemské divadlo na Ovocném trhu (dnešní Stavovské divadlo) a po jeho vybudování Nové německé divadlo. Budova Nového německého divadla blízko Hlavního nádraží, dnešní Státní opera, byla postavena roku 1888 Německým divadelním spolkem (Deutscher Theaterverein).

K rozmachu německojazyčného divadelního života došlo pod vedením divadelního ředitele Angela Neumanna v letech 1885–1910. Za jeho činnosti působila obě německá divadla v Praze jako kulturní centra, která přilákala důležité osobnosti hudby a divadla i ze zahraničí. Mezi jednu z nevýznačnějších osobností Německého divadla v Praze patří skladatel a dirigent Alexander von Zemlinsky (1871–1942), který se stal roku 1911 ředitelem Nového německého divadla. Před svým angažmá v Praze působil Zemlinsky ve Volksoper a celé řadě vídeňských divadel. Jeho divadelní provedení v Praze měla brzo velký úspěch. První světová válka však uvedla divadlo do finanční tísně. Značná část ansámblu navíc musela narukovat.

Větší jistoty ale nepřinesl Německému divadlu ani konec války a založení Československé republiky roku 1918. Se svými obavami o další existenci pražského německého divadla se Zemlinsky podělil se svým přítelem Arnoldem Schönbergem: „Samozřejmě, že jsme pečlivě zvažovali odchod do Vídně. Zatím to ale není nezbytné. Organizace ‚Narodnyho viboru‘ je výtečná. Prozatím zajišťuje největší pořádek a bezpečnost. Co se ale bude dít za hodinu – to je již něco jiného! Obava, že bolševické živly ovládnou vše, rozmetají Národní výbor, je jako noční můra. A potom!!! Ve Vídni tomu však není jinak. Ve Vídni bych ještě ke všemu hladověl ihned, zde až zanedlouho. Němectví tu vymizí, s ním samozřejmě i divadlo, a to přestože je prozatím tolerováno.“[1]

A situace skutečně nebyla bezpečná. Během demonstrací v listopadu 1920 bylo zabráno Zemské divadlo. Dav vnikl do divadla během zkoušek v poledne 16. listopadu 1920, legionáři vyvedli ředitele divadla. Stejného večera se hrála v zabraném divadle za přítomnosti pražského primátora Prodaná nevěsta Bedřicha Smetany, ztělesnění české opery. Divadlo bylo přičleněno k Národnímu divadlu, a stalo se tak českou scénou. Stát následně finančně odškodnil Německý divadelní spolek. Mohla tak vzniknout Nová scéna (Kleine Bühne), která byla otevřena v prosinci 1923 na Senovážném náměstí.

I přes tyto národnostní tenze došlo za doby působení Zemlinského ke sblížení české a německé hudební scény v Praze. Zemlinsky a jeho následníci například pravidelně hostovali jako dirigenti České filharmonie, což by bylo v dřívějších letech něco nepředstavitelného. Zemlinsky opustil Prahu v roce 1928 a začal působit na státní opeře (tzv. Krollova opera) v Berlíně. Později se vrátil do svého rodného města Vídně, odkud byl nakonec nucen emigrovat roku 1938 do Spojených států, protože byl židovského původu. Na scéně Nového německého divadla působila ve 20. letech i celá řada známých dirigentů. Byli mezi nimi Heinrich Jalowetz (1916–1923), žák Schönberga a Zemlinského, Georg Széll, který před svým angažmá v Novém německém divadle v letech 1919–1921 a 1929–1937 působil jako dirigent v Berlíně a Štrasburku. Také skladatel Viktor Ullmann, který studoval mj. u Jalowetze a Schönberga, pracoval v Německém divadle v letech 1920–1927 jako koncertní mistr.

Po roce 1933, kdy v Německu převzali moc nacisté, našlo v Novém německém divadle uplatnění mnoho umělců emigrantů. Svou činnost ukončilo divadlo v roce 1938. V důsledku všeobecné mobilizace 23. září 1938 vyhlášené Československem zhruba dvě třetiny z 259 zaměstnanců německé divadlo opustilo. 120 z nich mělo cizí státní příslušnost a Prahu museli opustit. Odešli ale i čeští zaměstnanci, členové z orchestru, sboru a technici. Zbývajících 84 zaměstnanců (Němců s československým občanstvím) nebylo schopno zajistit chod divadla. Německé divadlo bylo opět otevřeno v sezóně 1939/40, to však již za zcela odlišných podmínek, pod vedením protektorátního ředitele.

Více o tématu

Tomáš Vrbka: Státní opera Praha. Historie divadla v obrazech a datech, Praha 2004.

Jitka Ludvová: Až k hořkému konci: Pražské německé divadlo 1845–1945, Praha 2012.

[1]Dopis Alexandra Zemlinského Arnoldu Schönbergovi z 5. listopadu 1918.
Autorka článku: Martha Stellmacher
en_GB
cs_CZ pl_PL de_DE en_GB