Šumická vinárna

Šumická vinárna

Šumická vinárna – Romové hrají neromům

Pro tzv. slovenské Romy, kteří tvořili většinu mezi Romy, kteří přicházeli po druhé světové válce do českých zemí, patřila hudba po staletí k tradičním a prestižním způsobům obživy. Na předválečném Slovensku měli Romové současně na provozování hudby jistý monopol. Romské kapely hrály neromskému publiku v městských kavárnách a hotelích, ale především fungovaly na lokální vesnické úrovni – byly zvány na zábavy, křtiny, svatby atp. Fungování jedné z takových místních kapel na Slovensku popisuje Monika Grundzová:

Učili se sami od sebe, učil je strýc, a [muže] taky učil hrát jeho otec. Ale většinou ten strýc, Mochaľ. Bral je furt s sebou, když chodili hrát na Slovensku, po svatbách, po křtinách. Byl malý, ale […] Mochaľ viděl, že má sluch, tak ho bral s sebou. Naučil se hrát na basu. Jeho [Mochaľův] syn totiž hrál na harmoniku, a tak [muže] dal na basu, aby měli celou kapelu. A ještě další strýc s nimi hrál na cimbál, Pokan. Jezdili na Slovensku po vesnicích, hráli na křtinách, na svatbách a tak se [muž] naučil hrát.[1]

Tradici nepřerušila ani poválečná migrace – a vzpomínaná kapela hrála ve stejném složení i po příchodu do Prahy: opět nejen Romům (na zábavách, křtinách, svatbách), ale i neromskému publiku. Jejich místem byla Šumická vinárna v Mikulandské ulici.

Ze začátku hráli Romům, na křtinách, na svatbách a tak. V Praze byly taky vinárny a tak se šli zeptat, jestli by tam mohli taky hrát. Jo, vzali je. Za komunistů ještě hráli na Národní třídě. Vozili jim tam celé autobusy, většinou Němce. To byla vyhlášená vinárna – jenom pro cizince. Tam hráli pořád.[2]

Kromě cizinců do vinárny chodili i herci a režiséři z Národního divadla, a patrně díky těmto kontaktům byla kapela přizvána i k natáčení některých filmů (S tebou mě baví svět, Tři veteráni, jeden díl seriálu Sanitka). Kapela později pod názvem Viola přešla pod Pragokoncert a mohla tak vyjíždět hrát po celém světě, získávala kontakty mezi profesionálními muzikanty a byla zvána k hraní i na dalších prestižních akcích.

Chodili tam taky lidi z Národního divadla. Říkal, že ten…, Postránecký. Ten měl rád moravské písničky, ty mu museli hrát. Herečky tam chodily. A potom Havlovi, tomu hráli pořád. Když pořádal něco v divadle Archa, když něco slavil. Lidi, co byli okolo Havla, jim zavolali, a už šli hrát. Dříve taky Husákovi, Klausovi, těm hráli pořád. A jak je tady ten Febio Fest, tam je taky ze začátku zvali. Potom ale už byli moc staří.[3]

[1]Sikhľonas korkore pestar, o ujcus len sikhavlas, o dad leskero les sikhavlas te bašaven. Aľe většinou koda ujcus, o Mochaľis. Ov len furt peha kidelas, te phirnas te bašaven pre Slovensko, o bijava o boňa. Sas ciknoro, lelas les peha. Kavka sikhľiľa korkoro, jako samouk. A ov [Mochaľis] dikhľa, že má sluch, tak les kidelas peha. Naučinďa pes pre burgova. Bo leskoro čha hrajinlas pre harmonika, no tak les diňa pre burgova, kaj te sikhľol, kaj len te jel cejlo kapela. A o ujcus lenge bašavlas pre cimbaľa, o Pokanos. Kavka pre Slovensko phirnas gav gavestar, bašavnas o boňa, o bijava, až sikhľiľa te bašaven. (rozhovor s M. Grundzovou, 29. 7. 2014)
[2]Pal o Roma bašavnas zo začatku, boňa, bijav, kavka. Paľik sas vinarňi, adre Praha, džanas pes te phučen, či šaj bašaven. Jo, lenas len. Za komunistů mek bašavnas pre Národní třída. Oďa většinou autobusenca annas le Ňemcen. Tak sas vihlašeno vinarňa, ča pro cizinci. On oďa furt bašavnas. (rozhovor s M. Grundzovou, 29. 7. 2014)

 

[3] Sas oďa adal o Národní divadlo. Phenlas ten, o Postránecki. Ov rado moravska pisňički, leske mušinnas te bašaven. Herečki oďa phirnas. Paľik le Havloske, furt oďa bašavnas. So kerel andre Archa, co slavinlas. Kavka so sas le Havloha on, tak on zavičinnas, imar džanas lenge. A le Husákoske. Le Klausoske, oďa len furt bašavnas. A kada, kaj hin to Febio Fest, oďa len fur vičinlas, ze začátku a paľik imar sas phure. (rozhovor s M. Grundzovou, 29. 7. 2014)

Více o tématu:

Vzpomínka dalšího, dnes již zesnulého člena kapely Viola, Vojtěcha Demetera, na život v Praze i na slavnou éru kapely, která mimo jiné přibližuje i co hraní pro veřejnost obnáší. Vojtěch Demeter. In: (Ne)bolí. Vzpomínky Romů na válku a život po válce. Kramářová Jana a kol. (ed.), Praha, Člověk v tísni, 2005, s. 85–88.

Texty o životě Romů v poválečné Praze by nevznikly bez spolupráce s romskými pamětníky z Prahy. Se všemi z nich jsme v průběhu několika měsíců nahrávali jejich vyprávění o historii jejich rodin, jejich příchodu do Prahy ze Slovenska a způsobu, jakým se v Praze v průběhu několika desítek let zabydlili. Těchto individuálních i společných setkávání se zúčastnili: Olga Fečová, Ladislav Goral, Monika Grundzová, Božena Virágová a další dvě pamětnice, které se rozhodly zůstat v anonymitě. Vyprávění probíhalo z drtivé většiny v romštině, která je pro tyto pamětníky jejich rodným jazykem. Všem jim děkujeme za důvěru a ochotu se s námi o svoje vzpomínky podělit. Věříme, že jejich vyprávění bude pro návštěvníky stránek stejně poutavé, jako bylo pro nás. Na realizaci rozhovorů a tvorbě textů se podíleli Romana Hudousková a Jan Ort, pod vedením Heleny Sadílkové (Seminář romistiky KSES FFUK – www.romistika.eu).
Autor článku: Jan Ort
[contact-form-7 404 "Not Found"]
cs_CZ
en_GB pl_PL de_DE cs_CZ