Wilsonovo nádraží (dnešní Hlavní nádraží)

Wilsonovo nádraží (dnešní Hlavní nádraží)

Pro mnohé navrátilce začínal návrat do Prahy právě na Wilsonově nádraží, dnešním Hlavním nádraží. Bylo tomu tak i u Lízy Scheuerové, narozené ve Varnsdorfu, která po zabrání Sudet utekla s rodiči do Prahy a jako jediná z rodiny válku přežila. Spolu s rodiči byla za války deportována do Terezína, kde si našla manžela Alfréda. Když byl manžel zařazen do transportu do Osvětimi, dobrovolně se nechala zařadit do dalšího vlaku. Na Wilsonovo nádraží dorazila 20. května 1945 vlakem z Mauthausenu. Do vlasti se vracela v nápadném ošacení, které dala dohromady v osvobozeném koncentráku – sukni si ušila z povlaku na polštář, k tomu měla o několik čísel větší americkou vojenskou bundu a na hlavě pestrý šátek darovaný jedním vězněm, který zakrýval její holou hlavu. Ve svých vzpomínkách píše:

„Nebylo ještě ani tak pozdě, když jsme dorazily na Wilsonovo nádraží ve středu Prahy. Jaké pocity se mne zmocnily, jaké myšlenky mne provázely, když jsem zase jako svobodný člověk bez ponižujícího atributu na šatech – myslím bez žluté hvězdy – šlapala po půdě svého krásného města! Praha poskytla mně a mým nejbližším azyl, když jsme tenkrát ztratili náš varnsdorfský domov. Praha za ten krátký čas přirostla k našim srdcím a stala se naším druhým domovem. V Praze jsem našla mnoho přátel, ale zároveň mě k ní pojí málem nejhorší vzpomínky mého života… I zde se nás mnozí mezi Čechy zřekli – jako kdysi naši němečtí sousedé ve Varnsdorfu – a vydali nás napospas nacistům, kteří nás chtěli vyhladit podle Hitlerova ‚Mein Kampfu‘. Pro mnohé české Židy bylo chování Čechů stejná rána jako pro sudetské chování sudetských Němců.“

Z nádraží se vydala dolů po Václavském náměstí, kde zažila, jak česky mluvící muž lynčuje těhotnou německou ženu. Líza se snažila ženy zastat. Muž to nesl velmi nelibě. Konečně našla telefonní budku a volala přátelům, protože hledala místo, kde by přespala. Její přátelé, manželský pár křesťanky a Žida, k její ohromné radosti válku přežili a s velkým nadšením jí nabídli prozatímní domov.

„Když jsem vyšla z telefonní budky, přistoupil ke mně jakýsi starší pán, přísně se podíval a zvýšeným hlasem a hodně arogantně se na mne obořil: ‚Milá paničko…, to bylo naposled, co jste v Praze promluvila německy. Zde máme teď zase Československou republiku! A v našem československém státě se už nikdy německy, ani žádnou jinou okupantskou řečí, mluvit nebude!‘ Zděšením jsem ze sebe nevypravila ani slovo. Neuvědomila jsem si, že jsem s Olgou mluvila německy. Doposud jsem s kamarádkami v lágru mluvila pouze česky a jen, když jsem musila, ve styku s nacisty při hlášení, s kápo-ženami, při apelu anebo při práci s mistrem, jsem používala němčinu. A také s holandskými nebo s maďarskými vězni jsem mluvila německy nebo anglicky, prostě jak jsme se zrovna mohli dorozumět. Uznala jsem, že muž měl pravdu, a omluvila jsem se.“

Líza se pak dala Národní třídou k Národnímu divadlu, kde potkala muže v pruhovaných mundúrech, s placatými čepičkami na oholených hlavách. Jeden z nich Lízu poznal a vyprávěl jí, že byl s jejím Alfrédem na pochodu smrti. Alfréd cestu nevydržel a někde u Karlových Varů z vyčerpání a hladu zahynul.

„Tak jsem se to tedy dověděla, a tak skončilo mé velké štěstí! Štěstí, na které jsem se tolik let těšila a které mě drželo při životě, pro které jsem bez velkého reptání vydržela veškeré trampoty, bolesti a soužení a vůbec všechny útrapy v koncentračním táboře. Takhle vypadá můj šťastný návrat! Vysílená…, žebračka bez domova, a teď se nakonec dovídám, že ani manžela nemám… Nemám už vůbec nikoho, na koho bych mohla ještě čekat. Jsem tak zvyklá čekat! Co mi zbylo? Proč jsem vlastně přišla zpátky já? PROČ?“

Literatura:

Lisa Scheuer: O smrti, která se nedostavila. (The Death That Never Came) Praha: Sefer, 1994, p. 139–142.

 

Autorka článku: Kateřina Čapková

cs_CZ
en_GB pl_PL de_DE cs_CZ