Exilový tisk

Německý exilový tisk v Praze v letech 1933-38

Thomas Theodor Heine, hlavní ilustrátor slavného německého satirického časopisu Simplicissimus, napsal 10. května 1933 dlouhý dopis svému příteli Franzi Schoenbernerovi, v němž popisuje svůj příchod do Prahy. Tehdy 66letý umělec zde našel nový domov po útěku z Berlína, odkud přicestoval na falešný pas. Píše:

„Nejprve jsem navštívil redakci deníku Prager Tageblatt, kde se mi dostalo velmi přátelského přijetí. Brzy jsem se seznámil se všemi emigranty a židovskými uprchlíky. Je to tady jako jedna velká rodina. Potkávám další a další lidi, které znám z Berlína, jsou tu třeba bratři Oldenové nebo bratři Herzfeldové (Heartfield), Frey, a další. Frey začal vydávat časopis, nazval ho Gegen-Angriff […]. Vychází tady také Weltbühne. Každý tady se mnou chce založit nový ‘Simpl.’ [Simplicissimus].“ [1]

Heineho dopis dokládá, že pouhé dva měsíce po požáru Říšského sněmu a zákazu svobody slova, který v reakci na tuto událost okamžitě následoval, již v Praze existovala zavedená síť německých exilových novinářů, spisovatelů a vydavatelů, z nichž velká část byla židovského původu (dokonce i sám Heine). Všichni z nich sem prchli před nacistickým terorem a byli rozhodnuti ve svém novém domově pokračovat ve práci, které se věnovali v Německu.

Situace v Praze pro ně byla v mnoha ohledech příznivá. Předně díky tomu, že Československo, stejně jako Francie, patřilo k malé hrstce evropských zemí, které nijak neomezovaly vydavatelskou činnost nových německých imigrantů. Jestliže z čistě právního hlediska mohl nakladatelskou společnost založit pouze občan Československa, problém se dal snadno formálně vyřešit nastrčením nějaké starší osoby s příslušným dokladem. Československá vláda dokonce zpočátku projevovala určité pochopení pro všechny liberálně demokratické, protinacistické německé texty vydávané německými exulanty, neboť je považovala za jakousi protiváhu sudetoněmeckých mediálních kampaní na podporu nacismu. (Méně přátelsky se pak ovšem stavěla k určitým komunistickým aktivitám.)

Exulanti se v Praze mohli opřít mimo jiné i o komunitu německých rodilých mluvčích [2]a jejichž již zavedenou infrastrukturu. Velkou pomocí při uvykání novému prostředí jim bylo to, že se s němčinou mohli setkávat v denním tisku, v divadlech, knihkupectvích a v kavárnách, ale i ve vzdělávacích institucích. Čtenářskou obec se zájmem o tiskoviny a publikace v němčině tedy v Praze rozhodně netvořila pouze komunita exulantů. (Nutno podotknout, že k německým čtenářům v Německé říši bylo možné přes hranice propašovat pouze speciální vydání tištěná tenkým písmem, což bylo nebezpečné).

Díky všemu výše uvedenému se Praha spolu s Paříží stala v letech 1933-38 druhým největším centrem německých exilových médií. Po svém útěku do exilu začala v Praze působit celá řada vynikajících nakladatelů, výjimečných osobností, uznávaných kritiků a novinářů nejrůznějších povah a profesionálního zaměření, kteří vydávali pozoruhodnou škálu rozmanitých periodik. Patřil mezi ně například Wieland Herzfelde (Neue deutsche Blätter, Malik-Verlag), Franz Carl Weiskopf (Arbeiter Illustrierte Zeitung), Hans Feld (Die Kritik), Willi Münzenberg (Gegen-Angriff), Manfred George (Prager Montagsblatt), Franz Hoellering (Prager Mittag), Heinz Pol (Simpl) Willi Schlamm (Europäische Hefte) a Hermann Budzislawski (Neue Weltbühne).

Cíle vydavatelů exilového tisku v Praze se příliš nelišily od dob předhitlerovské Výmarské republiky: snažili se zveřejňovat nejrůznější názory a stanoviska (komunistická, sociálně-demokratická, humanitární…) a tímto způsobem bojovat proti nadvládě nacismu. Dalším záměrem bylo informovat evropskou veřejnost o situaci uvnitř Říše. Již první vydání časopisu Gegen-Angriff z dubna roku 1933 například obsahovalo články o požáru Říšského sněmu a „pekle koncentračních táborů“.

Ani v Praze však vydavatelé exilového tisku neměli snadný život. V důsledku omezených prostředků museli čelit nelehké finanční situaci. (Nacisté totiž zkonfiskovali nejen veškerý osobní majetek uprchlíků, ale i majetek všech zakázaných nakladatelství.) Heine ve svých dopisech Schoenbernerovi neustále naříká na „příšerně“ nízké odměny, které od pražských periodik dostával za otištění svých ilustrací. Kdykoliv mu došly peníze, byl nucen odejít z Prahy do Brna, kde mohl bezplatně žít v zahradním domku svých přátel.

Dalším problémem komunity uprchlíků bylo její ideologické rozdělení. Například Heine po celou dobu svého pobytu v Praze odmítal publikovat v jakýchkoliv exilových novinách s komunistickou orientací. Často si také stěžoval na „chabou“ kvalitu některých periodik, a to jak obsahovou, tak formální – kvalita papíru a tisku totiž kazila dojem z jeho ilustrací.

V neposlední řadě se museli exulanti kromě obecných psychologických útrap spojených s pobytem v exilu vyrovnávat s hustou sítí nacistických špiónů. Jako příklad toho, jak se uvedené faktory promítaly do jejich pracovních rozhodnutí a morálních dilemat, nám může opět posloužit Heine, jenž svá díla podroboval autocenzuře a odmítal během svého pobytu v Praze vydávat explicitně protinacistické ilustrace. Bál se, že by se mu nacisté mstili na jeho rodině, která zůstala v Německu. U svých kolegů v exilu se nicméně setkal s nepochopením a nový Simplicissimus byl nakonec v Praze vydáván bez jeho příspěvků.

Literatura
Becher, Peter. 2002. Metropole des Exils – Prag 1933-39. In: Exilforschung, 20/2002, p. 159-177.
Maas, Liselotte. 1990. Hansbuch der deutschen Exilpresse 1933-1945. In: Band 4: Die Zeitungen des deutschen Exils in Europa von 1933 bis 1939 in Einzeldarstellungen, München/Wien.
Raff, Thomas (ed.). 2004. Die Wahrheit ist oft unwahrscheinlich. Thomas Theodor Heines Briefe an Franz Schoenberner aus dem Exil, Göttingen.

[1]Raff, Thomas (ed.). 2004. Die Wahrheit ist oft unwahrscheinlich. Thomas Theodor Heines Briefe an Franz Schoenberner aus dem Exil, Göttingen.
[2]Při sčítání obyvatelstva v roce 1930 v Praze žilo 45 000 Němců, včetně 8000 německy mluvících Židů. V celé Československé republice existovala více než třímilionová německá menšina.
Autor: Björn Jungius
cs_CZ
en_GB pl_PL de_DE cs_CZ