1945

Praha mezi psem a vlkem: Konec, nebo nový začátek roku 1945?

V německém prostředí se období těsně po kapitulaci německých vojsk v květnu 1945 označuje původně literární metaforou „nulté hodiny“ (doslova Stunde Null), která vyjadřuje rozporuplné pocity bezradnosti a naděje tváří v tvář konci strašlivé a ničivé války. Česká nultá hodina ale trvala přes dva roky a použitými nástroji společenské katarze připomínala spíše pokračování války. Poté, co začal slábnout očistný konsenzus, rozpadal se postupně také křehký politický systém tzv. třetí republiky.

Město v pohybu

Nejhlubším zásahem do demografické struktury českých zemí se v následujícím období stalo nucené vysídlení německého obyvatelstva. Na základě článku XII. Postupimské deklarace z 2. srpna 1945 bylo z Prahy od 8. března do 9. října 1946 nuceně vysídleno 19 732 osob německé národnosti, přičemž se z více než dvou třetin jednalo o ženy a děti. Komunita pražských Němců, která na počátku třicátých let čítala na čtyřicet tisíc osob, se po událostech 40. let zmenšila na méně než tři tisíce. Kromě německého obyvatelstva opouštěli město po válce také starousedlí Češi. Již od května 1945 probíhalo z počátku živelné (společně s vyhnáním Němců) a později organizované osídlování pohraničí, v jehož rámci odešlo z Prahy do začátku roku 1947 přibližně 92 400 Pražanů a Pražanek.

Prahu opouštěly tisíce nuceně nasazených z pražských průmyslových podniků a do města naopak proudily tisíce jednotlivců navracejících se z bojů, koncentračních táborů (asi 33 000 osob) a totálního nasazení v Říši (asi 40 000 osob). Alespoň na přechodnou dobu zde nalezly přístřeší tisíce reemigrantů z celého světa, kteří vyslyšeli výzvu k osídlování pohraničí. Právě citelný nedostatek pracovních sil zavdal příčinu také k příchodu Romů. Na konci války se v Praze nacházelo také velké množství tzv. displaced persons – osob zavlečených mimo místo trvalého pobytu v rámci válečných operací. V bezprostředně poválečném období byly repatriovány zpět do svých domovů nebo v Praze našly svůj nový domov, jako například někteří přeživší z koncentračních táborů. Nestálosti společenských vazeb tohoto období, v němž vrcholily dynamické demografické proměny středoevropského prostoru předcházejících let, odpovídala také nejčastější místa mezikulturního setkávání a střetávání – nádraží a sběrná střediska.

Očista

Vlna brutality rozpoutaná v posledních dnech války německými jednotkami se po 9. květnu 1945 kontinuálně přelila do mocenského vakua obnovujícího se československého státu. Nově se ustavující mocenské orgány jí přinejmenším nekladly meze a naopak se v mnohých případech stávaly organizátory vyhnání a očistných akcí v německy osídlených oblastech. Po osvobození měly být z veřejného prostoru Prahy odstraněny nejen německé nápisy a ostatní připomínky německé okupace. Terčem se stali samotní Němci spolu se skutečnými nebo jen domnělými zrádci a kolaboranty, s nimiž byli postaveni naroveň. Pokud nepadli v prvních dnech a týdnech za oběť veřejným lynčům, individuálním a hromadným popravám, byla většina německy mluvícího obyvatelstva internována do střežených prostor na celém území Velké Prahy. Kromě menších objektů jako byly kinosály, tělocvičny a školy se zde nacházelo na 26 větších internačních táborů. Při poválečné odplatě bylo zabito nebo zemřelo na následky neutěšených poměrů v internačních zařízeních minimálně tisíc osob. Různými formami internace prošlo do konce srpna 1945 přes 43 000 lidí. Ostatní byli vyloučeni z možnosti účastnit se veřejného života. Vstupovali do něj jen jako anonymizovaná pracovní síla při odklízení následků války a dalším nuceném pracovním nasazení.

Tendence k aktům odplaty neustávaly ani po zavedení soudní retribuce, jejíž tresty měly minimálně do konce roku 1946 naopak veřejnou, až spektakulární formu (např. veřejné popravy Josefa Pfitznera nebo Karla Hermanna Franka). Rozsáhlejší reflexe v podobě širší společenské debaty se poválečným excesům začalo dostávat nejdříve v průběhu roku 1947. V té době už se postupně rozpadal poválečný očistný konsenzus, který se netýkal jen Němců, zrádců a kolaborantů, ale také určitých politických stran nebo společenských vrstev. Veřejný prostor ovládaný do té doby akty očisty postupně opanovával souboj mezi komunisty a jejich odpůrci. Narůstající důležitost ovládnutí ulice v poválečné době se ukázala být klíčovou již záhy – v událostech února 1948.

Nová Praha?

Migrace a osídlování Prahy v poválečném období čím dál intenzivněji souvisely s obnovou a rozvojem průmyslu. Od toho se odrážela nově vznikající struktura osídlení pražské aglomerace, nadále určovaná rozvojem průmyslu na úkor sektoru služeb a narůstající bytovou krizí. Nově příchozí obyvatelstvo v Praze většinou neosídlovalo prestižní lokality (centrum a na něj přiléhající Vinohrady, Letná, Smíchov), uvolněné nuceným vysídlením Němců. Ty byly většinou dosídleny pražskou střední a vyšší střední třídou nebo obsazeny státními a stranickými úřady. Nově příchozí se tak stěhovali většinou do spádových oblastí sobě příslušných průmyslových podniků (např. Košíře, Motol, Nusle, Michle, Libeň, Vysočany, Hloubětín), čímž docházelo víceméně k udržování sociálně prostorové struktury městského osídlení, jak se formovala od poslední třetiny 19. století.

Také pražský společenský a kulturní život přes všemožnou nepřízeň politických událostí kontinuálně navazoval na svůj předválečný vývoj. Praha sice přišla v bezprostředně poválečné době o velkou část své buržoazie, rozhodně však nebyla před rokem 1948 a ani bezprostředně po něm žádným proletářským centrem. Zdejší život navazoval na tradici města kaváren, barů, bujarého nočního života a inspirujících setkání napříč národnostmi a společenskými skupinami. Přesto se v jejích ulicích odehrávala ve sledovaném období řada událostí, které naznačovaly, že se jedná o konec jednoho a začátek jiného příběhu.

 

Autor: Jaromír Mrňka

Leave your comment

cs_CZ
en_GB pl_PL de_DE cs_CZ