Vietnamská bistra

Vietnamská migrace do České republiky

Vietnamská migrace má v České republice dlouhou tradici sahající do padesátých let minulého století, kdy tehdejší Československo poskytlo útočiště několika sirotkům z válkou zdevastovaného Vietnamu. Od té doby až po současnost odcházeli do České republiky, v závislosti na politické a ekonomické situaci v obou zemích, různé větší či menší počty Vietnamců, kteří zde pracovali, studovali, podnikali a později i zakládali rodiny. V současné době (rok 2017) žije Vietnamců a Vietnamek v České republice přibližně 58 tis., což z nich dlouhodobě dělá třetí největší cizineckou komunitu u nás. Vietnamská migrace v Česku není ovšem pouze poměrně početná a dlouhodobá, ale vyznačuje se také vysokou stabilitou a „usedlým“ charakterem, o kterém svědčí nejen fakt, že přes 80 % z nich disponuje trvalým pobytem, ale i to, že děti jsou v celkové vietnamské populaci v České republice nadprůměrně zastoupeni a že jejich počet na českých školách konstantně narůstá. Přesto toho o nich a jejich životech příliš mnoho nevíme a často je vnímáme pouze prostřednictvím škatulek, které Vietnamce vyobrazují buďto, jako uzavřené prodejce a šmelináře, kteří se nechtějí učit česky, nebo jako věčně usměvavé pracanty, kteří nedělají problémy a jejichž děti ve škole vynikají nad svými českými spolužáky. Čeští Vietnamci, které od roku 2013 můžeme nazývat vietnamskou menšinou, jsou ale skupinou daleko rozmanitější a zajímavější, než jak jsou vyobrazování v rámci mainstreamového diskurzu.

Především je potřeba zdůraznit, že vietnamská menšina v českých zemích není homogenní skupinou. Naopak, od padesátých let prošla 20. století, prošla zásadní proměnou a postupem času zde vykrystalizovalo několik skupin, které bývají nejčastěji rozlišováni na základě toho, v jakém období a za jakých podmínek do České republiky přicestovali. Váženému postavení se těší zejména tzv. starousedlíci, kteří do Česka přišli mezi prvními ještě v dobách komunismu, nebo na začátku devadesátých let. Jejich situace byla specifická v tom, že ještě neexistovala etablovaná krajanská komunita a oni se proto, na rozdíl od nově příchozích Vietnamců, neměli na koho obrátit, což je motivovalo k tomu, že se naučili česky a navázali úzké styky s představiteli majority. Sociální kapitál v podobě znalosti jazyka, místního trhu a prostředí dokázali pak tito vietnamští „pionýři“ zhodnotit při budování svého postavení v rámci formování prvních lokálních vietnamských komunit. Právě kolem nich se soustřeďovali nově příchozí, kteří spoléhali na jejich znalosti a zkušenosti. Dnes tito lidé patří mezi úspěšné podnikatele, majitele obchodů, velkoobchodů, skladů, velkoskladů nebo se živí jako zprostředkovatelé (mezi Vietnamci nazývané Dich Vu), tlumočníci či právníci. Na opačné straně se ale v Česku můžeme setkat také s nízkokvalifikovanými zaměstnanci/dělníky pocházejícími převážně z rurálních oblastí, kteří svůj pobyt v Česku pokládají za provizorní a kteří ho v provizoriu také tráví. Znamená to především to, že se zaměřují hlavně na vydělávání peněz, nejsou motivováni učit se česky a ve všem se spoléhají na své zkušenější krajany, kteří jim jsou za úplatu schopni nabídnout veškeré služby a zabezpečit celý servis nutný pro přežití.

Vietnamci jsou specifičtí také tím, že převážná většina z nich v České republice (na rozdíl od ostatních skupin cizinců) podniká a více než polovina je držitelem živnostenského listu. Zatímco v devadesátých letech se zaměřovali především nákup a prodej textilního zboží a drobné elektroniky v českém pohraničí, dnes jsou jejich podnikatelské aktivity, které přesunuly ze stánků do kamenných prodejen, již daleko rozmanitější. Stále častěji se například drobní vietnamští podnikatelé přeorientovávají na restaurace a bistra, v nichž nabízejí jídla upravovaná podle tradičních vietnamských receptů, provozují nehtové salóny a čistírny a nacházejí uplatnění ve stavebnictví a prodeji farmaceutického zboží. Značná část těchto podnikatelských aktivit přitom spadá pod pojem „vietnamská imigrantská ekonomika“ a patří mezi ně, jak aktivity orientované přímo na potřeby migrantů (dovoz a výroba specifických potravin, provoz cestovních kanceláří zaměřených na vietnamskou klientelu, svatební salony), tak aktivity, které souvisí s jejich migrační a postmigrační situací (právní servis, zprostředkovatelské služby apod.) Najdeme mezi nimi ovšem také velmi úspěšné podnikatele, z nichž někteří uspěli i na poli „ne-vietnamských“ obchodních center a zábavních podniků.

Výraznou skupinu představují potomci vietnamských migrantů, kteří se narodili v Česku, nebo zde od malička vyrůstali. Jejich počet nedokážeme díky nedostatku dat přesně určit, víme ale, že dětí vietnamského původu, které se narodily mezi lety 1995 a 2015 v České republice bylo 13 027. V souvislosti s těmito dětmi a mladými lidmi, se můžeme setkat s označením “banánové děti“, které do českého diskurzu vnesli oni samotní ve snaze vyjádřit své specifické postavení v české společnosti. Tento pojem, odkazující k rase, jako základnímu rozlišovacímu kritériu, implikuje představu, že potomci Vietnamců toho se svým původem nemají společného nic víc, než (žlutou) barvu pleti a že vzorce chování, praktiky a kulturu, kterou si v průběhu socializace osvojili, jsou ryze české. Skutečnost je ale daleko komplikovanější a žádná podobná nálepka ji nemůže plně postihnout. Většina z nich ctí své rodiče a je hrdá na svůj vietnamský původ. A i když za svůj domov považují Českou republiku, kde vyrůstali, stále pociťují blízký vztah k zemi, ze které pochází jejich rodiče a kde žijí jejich příbuzní. Pocity přináležení, které artikulují, jsou komplexní a proměnlivé a vyhradit se etnicky nebo národnostně je pro ně zkrátka problém, především z toho důvodu, že jejich vzorce myšlení a chování veškeré etnické a národnostní hranice přesahují.

Restaurace

Stejně jako v devadesátých letech představovaly vietnamské obchody a tržnice s oblečením alternativu k drahým značkovým obchodům a na přelomu tisíciletí představovaly večerky svou pracovní dobou, často od sedmi od rána do jedenácti večer, alternativu pro supermarkety, s vývojem moderní či postmoderní společnosti a její koncentrace na zdraví, zdravý životní styl a autenticitu přicházejí okolo roku 2009 první vietnamská bistra a restaurace.

Nutno podotknout, že Vietnamci nejsou v gastronomickém odvětví nováčky. Už dříve jsme se mohli setkat s variantami čínských restaurací jako variacemi na fast food. Tyto restaurace stále existují poměrně v hojném množství a jejich zaměstnanci jsou většinou zástupci vietnamské komunity. Vietnamci však také vařili vietnamská jídla dávno předtím, než se stala fenoménem. Rozdíl byl v tom, že tato jídla nebyla, mimo vietnamskou komunitu, běžně k dostání.

To se částečně změnilo v roce 1998. První vietnamské jídlo, na kterém bylo možné si pochutnat, se objevilo v nabídce holešovické tržnice, konkrétně stánku u haly 8. Vietnamská jídla tehdy sice ještě stále nebyla součástí klasického menu, dala se ale objednat. Tento stánek byl však ještě po dobu dalších několika let ojedinělým majákem. S dalšími roky se vietnamská kuchyně a vietnamská polévka Pho staly fenoménem, který i nadále přitahuje lidi všech možných skupin i národností.

Vietnamská bistra a restaurace jsou mnohem lépe mapovatelná než například vietnamské večerky, či obchody s oblečením. Za prvé jich není takové množství a zadruhé je možné řídit se i referencemi, které se dají dohledat na internetu a v archivech. Je také možné říci, že dnešní doba a koncentrace na moderní zdravý životní styl tak napomáhá nejen rozvoji tohoto druhu etnického podnikání, ale i lepší integraci Vietnamců do České společnosti.

Těžko říci, do jaké míry je úspěch vietnamských restaurací ovlivněn podstatou jejich kuchyně a do jaké míry dokázali využít vlastní potenciál a adaptovat se na nové životní podmínky, jednoznačně však tato změna přišla ve správný čas a uhodila na správnou strunu. Ačkoliv největší zakladatelský boom mají možná vietnamské restaurace a bistra v Praze za sebou, i nadále jsou velmi oblíbenou a často upřednostňovanou formou stravování.

Téma na mapě bylo vytvořeno obecně prospěšnou společností Multikulturní centrum Praha o.p.s. na základě výsledků výzkumu Etnologického ústavu Akademie věd „Vietnamese Diaspora in Prague: food, consumption, and socio-material proximity in the making of cosmopolitan city“ podpořeného nadací ERSTE (řešitelé Jakub Grygar, Karel Čada“.

 

Autoři: Jakub Grygar, Jana Proboštová, Andrea Plačková

cs_CZ
en_GB pl_PL de_DE cs_CZ