Dermocracy on the Brink: Valencia

V rámci mezinárodního projektu „Democracy on the Brink. Historical Lessons from the Late 1930s“, jsme spolupracovali s odborníky z Valencie, Banské Bystrice a Varšavy ve snaze prozkoumat příčiny úpadku evropských demokracií zejména ve třicátých letech minulého století. Konkrétní historické události se neopakují, ale celá řada společenských jevů se v dějinách objevuje opakovaně. Proto nám může poznání historie pomoci i v současné době, kdy autoritářské tendence opět nabývají na síle.

Projekt vznikl v rámci programu Europe for Citizens financovaného Evropskou Unií.

 

Valencie v historickém kontextu (druhá Španělská republika a občanská válka). Valencie jako centrum španělského protifašistického odboje.

 

Když se fašistické jednotky po červencovém puči postupně dostaly až k Madridu a začaly ho obléhat, stala se 8. listopadu 1936 sídlem legitimní vlády Druhé republiky Valencie. Fašistické vojenské povstání směřovalo proti vládě Druhé republiky vzešlé z demokratických voleb, které se konaly v únoru téhož roku. Legitimní vláda ve Valencii zůstala až do konce října 1937. To, že byla Valencie po tento rok hlavním městem, mělo pro život ve městě zásadní vliv. V atmosféře intenzívní mobilizace proti fašismu nabral politický život ve městě značnou dynamiku. Demonstrace, shromáždění, konference a další veřejné akce pořádané různými organizacemi zaplavily celé město plakáty a letáky a proměnily divadla, kina a další veřejná místa ve skutečně politický prostor pro revoluci a antifašismus.

Výzkum, který provedla Cristina Escrivà Moscardó se svým týmem, se zakládá na ústních zdrojích a přináší možnost zdokumentovat část nedávné historie města, které v tomto období hrálo pro španělský občanský odboj zásadní roli. Tato komentovaná prohlídka určená nejširší veřejnosti poskytuje v rámci projektu „Democracy on the Brink“ možnost porozumět každodennímu životu a atmosféře města, které bojovalo za demokracii. Je důležité podpořit kolektivní paměť města, abychom ji zachovali a podpořili, jelikož jde o období, v němž se Valencie stala základnou obránců a centrem politické a sociokulturní avantgardy.

Důležitá místa pro porozumění Valencii jako centru boje proti fašismu na konci třicátých let:

Plaza de Emilio Castelar (nyní Plaza del Ayuntamiento) bylo tehdy ústředním místem, kde se odehrávaly nejdůležitější události španělské Druhé republiky. Valencii zaplnily protifašistické demonstrace ze strany kulturní sféry. Sídlil zde španělský parlament a byla vybrána jako místo konání druhého sjezdu intelektuálů na obranu kultury organizovaného Aliancí antifašistických intelektuálů, občanskou organizací, která nejprve sídlila v Madridu a poté se přesunula do Valencie. Na sjezdu se probíralo množství témat, například společenská role spisovatelů. Fundamentální otázkou však byl boj proti fašismu na poli kultury. Setkali se zde někteří z nejuvědomělejších a nejbojovnějších autorů na mezinárodní scéně, jako například Neruda, Machado, Ehrenburg, Brecht a mnozí další.

 

Výňatky ze závěrečného usnesení Sjezdu:

Spisovatelé z osmadvaceti zemí, kteří se shromáždili na svém druhém mezinárodním sjezdu, prohlašují:

Že kultura, již se zavázali hájit, má svého největšího nepřítele ve fašismu. Že jsou připraveni bojovat proti fašismu všemi prostředky, které mají k dispozici. Že ve válce, kterou fašismus proti kultuře, demokracii, míru a obecně proti lidskému štěstí a dobrému životu účinně vede, není možné zaujmout neutrální postoj…

Z těchto důvodů vydáváme toto slavnostní prohlášení všem spisovatelům po celém světě, všem, kdo jsou upřímně a hluboce přesvědčení o svém náhledu na lidství a o účinnosti psaného projevu, a zveme je, aby bezodkladně zaujali svůj postoj vůči hrozbě, jež se vznáší nad kulturou a celým lidstvem…

 

Dům kultury: Aby mohli pokračovat ve své práci, přesunulo se na podzim roku 1936 mnoho intelektuálů z Madridu do Valencie. Většina z nich se ubytovala, stejně jako mnoho dalších účastníků druhého sjezdu spisovatelů, v Domě kultury, který mezi svými jinými aktivitami spravoval Antonio Machado.

Sídlo ženské antifašistické organizace: Sdružení antifašistických žen (AMA) bylo feministické sdružení založené v roce 1933. Ženy zde pořádaly bezplatné mluvnické kurzy pro negramotné ženy.

Kavárna Ideal Room: Místo, kde se setkávali intelektuálové. Literární setkání, chápaná jako manifestace odporu proti fašismu, se zde konala během občanské války. Byla to jedna z nejoblíbenějších a nejslavnějších kaváren své doby.

Na druhou stranu vznikly po celém městě – jako součást stavitelské pasivní obrany proti fašismu – stovky protileteckých krytů, které měly obyvatele chránit před častým bombardováním. Valencie zažila od začátku roku 1937 do roku 1939 celkem 442 náletů, při nichž zahynulo 847 osob, více než 2800 bylo zraněno a poškozeno bylo 930 domů.

Republikánská propaganda: Propagandistická činnost umělců ve Valencii byla za občanské války velmi důležitá, jak dokládá velké množství uměleckých děl, která vytvořili. Umělci si vzali za své bránit druhou republiku ohrožovanou fašismem a využít umění jako zbraň. Město zaplavily propagandistické plakáty a vytvořily tak revoluční atmosféru podněcující obyvatele města k akci. Výsledkem tohoto uměleckého aktivismu bylo, že mnoho z nich skončilo za mřížemi a posléze byli odsouzeni k dlouholetým trestům. Další museli uprchnout do exilu. Příkladem takového umělce je například Josep Bardasano, španělský malíř a slavný grafik zaměřený na tvorbu plakátů, který dominoval republikánskému pohledu na válečnou propagandu jako nikdo jiný.

Porážka republiky po třech dlouhých letech války proti fašismu a postup Frankových vojsk vedly v roce 1939 ke vzniku diktatury: Frankova fašistického režimu, který trval až do roku 1975.

 

 

Charakteristika a ideologické základy fašistického režimu generála Franca

Frankův režim se (mimo jiné) zakládal na exkluzivním španělském nacionalismu, katolictví, fašismu, antikomunismu, antiliberalismu a autoritářství. To byly základní pilíře totalitní vojenské diktatury, takzvané „organické demokracie“ stavěné do protikladu k parlamentní demokracii. Soupeření parlamentních stran totiž režim považoval pro rozvoj státu za bezcenné.

Frankova diktatura využívala všemožných druhů represivních metod, jaké lze u nedemokratických režimů pozorovat. Represe Frankův režim uplatňoval na celou společnost, a lze je rozčlenit následujícím způsobem:

Násilné a fyzické represe: Brutální násilné represe nastaly v souvislosti s rozsudky, které vydaly vojenské soudy během občanské války. Projevovaly se každodenním zatýkáním a popravami. Mnohé z obětí skončily v masových hrobech rozesetých po celém Španělsku, často mimo hřbitovy volně v krajině a bez toho, aby se jejich úmrtí zaznamenalo do matrik. Po roce 2000 se různým spolkům obětí Frankova režimu podařilo tyto masové hroby lokalizovat a identifikovat ostatky popravených, aby se jim dostalo důstojného pohřbu, a to bez jakékoliv ekonomické či právní podpory demokratických španělských vlád, které se po konci diktatury ujaly moci.

Podle zprávy vydané španělskou asociací Soudci pro demokracii, je Španělsko na druhém místě na světě v počtu osob, které zmizely a jejich ostatky se nepodařilo nalézt a identifikovat. Ve Španělsku je kolem 114 tisíc pohřešovaných osob, nepočítaje na 30 tisíc ukradených dětí, které režim předal do výchovy „důvěryhodným“ rodinám.

Podle britského historika Antonyho Beevora může celkový počet obětí Frankova režimu dosáhnout až 350 tisíc. Různé odhady se pohybují v číslech kolem 150 tisíc obětí, některé se blíží až čtyřem stům tisíc mrtvých, zejména podle toho, na jaké se zaměřují období a zda započítávají oběti koncentračních táborů. Ze stovek tisíc vězňů internovaných ve Frankových koncentračních táborech jich zde bylo na 192 tisíc zavražděno, mnohdy i několik let po konci války, přičemž svého vrcholu vraždění dosáhlo v letech 1939 a 1940, kdy bylo popravováno několik stovek vězňů denně.

Represe ve vzdělávání: Ve vzdělávacím systému státní správa uplatňovala obzvláště silné represe. Progresivní instituce vyššího vzdělávání a výzkumné instituce, jako například Residencia de Estudiantes de Madrid, byly zrušeny, protože je režim považoval za podvratné, a školní osnovy a vzdělávací programy na všech úrovních vzdělávání byly důkladně přepracovány tak, aby odpovídaly přísným politickým, náboženským a kulturním kritériím režimu.

Náboženské represe: Katolické vyznání bylo prohlášeno za oficiální státní náboženství a jeho náboženská doktrína dokonce sloužila za inspiraci i legislativě. Ostatní vyznání se musela omezit na soukromou sféru a jejich veřejné projevy byly zakázány.

Jazykové represe: Jiné jazyky používané na španělském území než španělština (jediný jazyk uznávaný jako oficiální) byly zakázané nebo zesměšňované. Poválečná doba dala vzniknout odporu, až nenávisti vůči katalánské autonomii, a represím vůči místním jazykům. V době krátce po válce režim systematicky potlačoval katalánské, valencijské, baskické a galicijské jazyky a kulturu.

Ekonomické represe: Ty se uplatňovaly prostřednictvím pokut (platba fixní částky) a úplné nebo částečné konfiskace zboží nebo bankovních účtů. Zákon ukládal ekonomické sankce těm, kdo byli „zodpovědní za škody či ztráty způsobené Španělsku“.

Kromě vládou uvalených pokut a zabavování majetku se ekonomické represe odehrávaly také formou povinných vlasteneckých příspěvků. Vlastenecké příspěvky měly velký propagandistický účinek. Byly ostatně cokoliv jiného jen ne dobrovolné, protože jakmile někdo nepřispíval podle svých finančních možností, dostal pokutu, a tyto pokuty se pro výstrahu ostatním uveřejňovaly v tisku.

Politické represe: Politické strany, odbory, občanská sdružení a tisk, které nebyly napojené na režim, byly zakázané. Svoboda projevovat protirežimní názory, ba i prostý nesouhlas, neexistovala a státní orgány zavedly systematickou cenzuru veškerých médií.

Kulturní represe: Cenzura se týkala i oblastí, které přímo nesouvisely s politikou: literatury, poezie, hudby, výtvarného umění, filmu i divadla. Na základě režimem určených kritérií vznikl jasně definovaný kulturní model a ten byl prosazován. Cenzura dopadala na veškeré intelektuální aktivity a média, včetně manipulací s fotografiemi. Kina a divadla se stala oběťmi dvojí cenzury, jak ze strany státu, tak i ze strany církve.

 

  1. Declaration of Condemnation of the Franco’s Dictatorship of March 17, 2006 (Recommendation 1736, point 72, 73, 74 and 75).

 

Období přechodu od fašismu k demokracii

Po diktátorově smrti v roce 1975 začal takzvaný španělský přechod k demokracii, období nedávných dějin Španělska, v němž země opustila diktátorský režim generála Francisca Franca a přijala novou ústavu, která ve Španělsku obnovila monarchii a demokracii.

Cílem přechodu bylo ustavit parlamentní demokracii založenou na reformovaných institucích s králem Juanem Carlosem I. jako hlavou státu. V procesu uvolňování došlo k legalizaci všech politických stran. Šlo o překonání, avšak nikoliv zapomenutí, tragických a hlubokých ran, které mezi Španěly zanechala občanská válka.

První volby po pádu Frankova režimu se nakonec konaly 15. července 1977. Byly to první svobodné volby od občanské války. Začal tak proces znovubudování demokracie ve Španělsku. 6. prosince 1978 byla v referendu přijata španělská ústava.

Teprve až v roce 2007 španělské právo uznalo a rozšířilo práva osob, které během španělské občanské války nebo za diktatury trpěly perzekucemi nebo násilím, a zavedlo v jejich prospěch určitá opatření. Zákon vznikl a byl schválen proto, aby učinil konec beztrestnosti Frankova fašistického režimu, aby podpořil, finanční podporu nevyjímaje, badatelské projekty a vytvořil mechanismy, které zvýší povědomí veřejnosti ohledně důsledků občanské války a Frankových represálií. Zdůrazňuje se tak, jak je důležité vytvořit nástroje, s jejichž pomocí bude možné veřejnost seznamovat se nedávnými dějinami Španělska.

Na tento zákon se snesla tvrdá kritika od organizací pamětníků. Podle jejich slov nedokázal naplnit potřebu pravdy, spravedlnosti a zadostiučinění, které by měly být základem programů využívaných při přechodech od diktatur k demokratickým režimům, ani nedokázal učinit konec privilegiím, která si vítězové španělské občanské války ještě stále ponechali. Za největší přínos při zavádění zákonem přislíbených opatření označují vznik nezávislých zákonů a neustálý tlak občanské společnosti a sociálních hnutí.

Historická bádání prováděná v rámci tohoto projektu a publikace jejich výsledků mají za cíl překonat nepřesné a vágní výklady minulosti, které postrádají přímé důsledky do současnosti. Občanské sdružení Jarit odmítá nezaujatý postoj, v němž se demokratická vláda s projektem transformace společnosti, klade na roveň s nedemokratickou oligarchií, která se dostala k moci na základě armádou zahájené války proti legitimní vládě. Domníváme se, že taková představa nezaujatosti je na škodu, pokud jde o to, aby současná generace porozuměla minulosti, lidským právům a demokratickým hodnotám.

V mnoha evropských zemích – oproti Španělsku, které je v tomto ohledu znatelně zaostalé –, jsou pojmy historické a kolektivní paměti velmi hluboce zakořeněné. Tento projekt je příležitostí získat, zachovat a rozšířit vzpomínky lidí, kteří žili za občanské války, během Frankova režimu a boje za demokracii. Lidí, jejichž hlas byl desítky let umlčován a přehlížen ve Španělsku i mimo ně.

 

Činnost krajní pravice ve Valencii v posledních 15 letech

V roce 2005 vyšetřovala španělská civilní garda jednu neonacistickou organizaci a dosáhla jejího rozpuštění. Podle úřadu prokurátora skupina oslavovala třetí říši, podněcovala nenávist k imigrantům a homosexuálům, otevřeně se hlásila ke španělskému nacionalismu a fungovala jako zločinecký gang, obchodovala se zbraněmi a plánovala útoky. Skupinu osmnácti fašistů a neonacistů se podařilo pozatýkat a zabavit i velký arzenál zbraní a nacistických symbolů.

Skupina pronásledovala levicové radikály, muslimy, romy a imigranty a na internetu šířila krajně pravicové ideje. Na několika internetových stránkách skupina odkrývala svou nacistickou ideologii a uváděla odkazy na další stránky s rasistickým obsahem. V září 2005 policie vtrhla do domu radikála Josého Andrése Ortse a našla zde rozsáhlý zbrojní arzenál. Muž, který patřil k této neonacistické síti, se rozhodl požadovat náhradu za zničené zbraně a následný soud vyhrál.

V roce 2014 byli všichni obvinění zproštěni obžaloby, když oblastní soud ve Valencii rozhodl nepřijmout odposlechy telefonů, které sloužily jako důkaz proti 18 členům skupiny. Došel k závěru, že veškeré vyšetřování se odvozovalo od těchto záznamů a že v době, kdy byly povoleny, nebyly dostatečně podložené.

Tato takzvaná operace Panzer je příkladem beztrestnosti, které krajně pravicové organizace ve Španělsku ještě stále požívají. Beztrestnosti, která těmto násilnickým organizacím umožňuje pokračovat ve své činnosti a nadto také popírat holokaust a šířit fašistickou propagandu.

Po posledních událostech z 9. října Valencie zůstává ve středu zájmu španělské krajní pravice. Za jedinou dekádu a jen v oblasti Valencie došlo k šesti stovkám útoků pravicových radikálů, povětšinou bez jakýchkoliv právních důsledků nebo postihu pro útočníky.

Tyto skupiny stojí za množstvím rasistických demonstrací pořádaných pod záminkou ochrany zájmů Španělů. Požadují uzavřít hranice a zabránit tak imigrantům v příchodu do země. Při některých manifestacích se tyto organizace dokonce rozhodly vystoupit ze stínu a jsou stále viditelnější.

Ve Španělsku existuje politická strana Vox hlásící se ke krajně pravicové ideologii, která v poslední době získává popularitu rétorikou instinktivně odkazující k zemi a jejím symbolům a povyšující je na modly. Mezi jejich návrhy patří: omezení autonomií (a zvlášť naléhavě katalánské autonomie), omezení nezávislých televizních společností, posílení hranic „veškerými potřebnými materiálními i lidskými zdroji“, zapojení do mezinárodních válečných konfliktů, jejichž cílem je boj proti Islámu, a další dobře známé motivy. Vždyť jedním z politiků, na něž nejčastěji odkazuje, je maďarský premiér Viktor Orbán. Vzhledem k současné politické a ekonomické situaci zděděné a přetrvávající ekonomické krize, se k těmto návrhům začíná přiklánět stále větší část španělské společnosti.

Nedávný výzkum došel k závěru, že španělské pravicové strany, spíše než aby se snažily zabránit odmítání demokracie, jsou mu v současné době spíše nakloněné, pravděpodobně kvůli stále intenzivnějším protidemokratickým kampaním a narůstající podpoře pravicových stran jako Vox. Je tak patrné, že se některé strany rozhodly autoritářství ve Španělsku znovu otevřít dveře dokořán.

 

Rasismus a xenofobie. Dějiny migrace.

Na konci občanské války nastalo ve Španělsku období masové emigrace. Lidé utíkali do severní Afriky (Maroko, Alžírsko a Tunisko), do Evropy (Německo, Spojené království), Ameriky a Sovětského svazu. Ve válce bojovali proti fašismu a totalitarismu, který ovládl jejich zemi. Odhaduje se, že do Alžírska odjelo na 150 tisíc lidí. Pro mnohé z nich byl počátkem jejich exilu přístav Alicante. Podle statistik bylo Alžírsko po Francii pro tyto exulanty druhou nejčastější cílovou zemí.

  1. března 1939 kotvil britský nákladní parník Stanbrook v přístavu Alicante a čekal na náklad pomerančů a šafránu. Ve městě i v přístavu vládl chaos. Když kapitán lodi, Velšan Archibald Dickson viděl v přístavu tisíce uprchlíků, porušil příkazy majitele lodi, který mu explicitně zakázal evakuovat civilisty a vzal na loď každého, kdo se tam vešel. „Každý myslel jen na to dostat se pryč, převládal pocit porážky a morálka upadala. Když jsme se dostali na loď, přivítaly nás protesty pasažérů, kteří už byli na palubě. Už tu nebylo místo, ale lidé pořád přicházeli.“
  2. března 1939 Stanbrook připlul do přístavu v Oranu se španělskými uprchlíky polomrtvými vyčerpáním a vyděšenými z toho, co je čeká v zemi, kterou neznají. Dnes jsou tito uprchlíci považovaní za symbol exilu v severní Africe.

Dějiny nás učí, že Španělsko je zemí s nedávnou minulostí plnou rozsáhlé emigrace. Je snadné najít paralely mezi příčinami migračních pohybů, které se odehrávaly na konci občanské války, a motivy, které stojí v pozadí dnešní migrace. Dnes, když Španělsko přijímá migranty ze severní Afriky, musíme mít na paměti a učit ve školách, že tomu není tak dávno, kdy naši prarodiče byli těmi, kdo museli odejít do emigrace a uprchnout před válkou a fašismem.

 

Jak rozpoznat rasismus a bojovat s ním. Závěry vyvozené z veřejné diskuze.

Jedním z hlavních faktorů, které podkopávají demokracii, je neschopnost zavedených politických stran zabránit přístupu k moci novým extrémistickým stranám a vůdcům. Velmi důležitý je také sociální kontext, jelikož za současné situace, kdy v politice dochází ke ztrátě legitimity a mezi obyvatelstvem panuje ekonomická nejistota, vzniká ideální živná půda pro to, aby různé postavy ochotné rozdmýchat nespokojenost obyvatelstva despotickými a autoritářskými kroky uspěly.

Není pochyb o tom, že velká ekonomická krize, která nás postihla v roce 2007 (Španělsko v roce 2008) vedla k takovým podmínkám. Je zřejmé, že španělský trh práce je úzce provázaný s ekonomickou situací země kvůli své fascinaci rychlým růstem počtu pracovních míst založeným na krátkodobém zaměstnání a nejistotě. Tento systém je krátkozraký a sociálně nezodpovědný, ale na druhé straně zajišťuje snadný nárůst elektorátu. Uprostřed ekonomické krize byla naprostá většina nestálých a špatně placených míst obsazována imigranty a ženami, a zejména pokud jde o imigranty, šlo o práci v hrozných podmínkách. Domácí obyvatelstvo v té době tuto práci nechtělo dělat, protože si to mohlo dovolit. Když mnoho Španělů nemělo jinou možnost jak přežít než přijmout tato zaměstnání, xenofobní tendence, provázené slogany jako „Španělé především“ nebo „přicházejí sem a kradou nám práci“, začaly nabývat na síle a popularitě (je ironií, že tyto slogany jsou často provázené ještě tvrzením, že imigranti „jsou líní“).

Je možné se tomuto trendu bránit a ochránit demokracii? Věříme, že ano, ale musíme mít na paměti, jak důležité je po politicích požadovat odpovědnost, což znamená, že se vyvarují pokušení vyhledávat spojenectví s autoritářskými hráči a odpovídat na potřeby obyvatel návrhy, které nepomáhají rozvoji solidarity, občanské společnosti a tolerance. V současnosti je zásadní, aby demokratické systémy věděly, jak se vyrovnat s politickými a sociálními problémy, které před nimi stojí.

Více než padesát valencijských sociálních organizací, které se zabývají ohroženými skupinami, se připojilo k prohlášení odsuzujícímu „agresivní rasistickou a xenofobní kampaň“ proti migrantům ve Valencii. Člen Institutu pro lidská práva ve Valencii Albert Mora projevuje své obavy z toho, že rasismus a xenofobie jsou „na vzestupu“. Každý rok dochází k „násilnostem“ vůči cizincům nebo jejich majetku, stejně jako se stále objevuje diskriminace. V roce 2017 došlo k osmatřiceti případům diskriminace a 87 incidentům souvisejícím se zločiny z nenávisti, „my si však uvědomujeme, že jen minimum těchto případů je oznámeno, protože se oběti bojí odplaty“.

Takovéto rasistické a xenofobní činy nejsou ničím novým, ani se nejedná o nějaké izolované případy. Objevují se v kontextu „vzrůstající kriminalizace imigrantů a etnických menšin, která nahrává násilí“ podněcovanému neonacistickými skupinami, které neustále přiživují nenávist a strach ve společnosti a zároveň je chrání rétorika nejrůznějších médií a politiků, kteří o příchodu imigrantů a uprchlíků hovoří jako o invazi ohrožující naší kulturu a blahobyt. Prohlašují, že tyto činy reagují na kampaň „plánovanou organizovanými pravicovými skupinami“, které mají za cíl vytvořit takové prostředí, které by „ospravedlnilo další a ještě násilnější agresi“ a zároveň zajistilo „beztrestnost“, jíž tyto organizace chápou jako pobídku k dalším činům.

V tom hrají důležitou roli španělská masmédia, protože v mnoha případech podporují xenofobní a rasistickou rétoriku, uveřejňují dezinformace, omyly a fake news k propagaci nenávisti a netolerance. Občanská společnost, univerzity a neziskové organizace se musí spojit a bojovat proti této praxi konkrétními programy a projekty, které přinejmenším upozorní na zneužívání medií k manipulaci.

Společnost si žádá další preventivní opatření, objasnění těchto neonacistických útoků a účinný zásah proti těm, kdo jsou za ně odpovědní, kampaně na podporu interkulturality a tolerance a vytvoření strategie pro odhalování a vymícení rasismu.

Proti sociálnímu a systémovému rasismu musíme jednat okamžitě, aby přestal být vážnou hrozbou celé valencijské společnosti, protože v budoucnu by mohl vést ke konfliktům a vážným konfrontacím. Valencijská strategie pro rovný přístup, nediskriminaci a prevenci zločinů z nenávisti připravená valencijskou organizací Human Rights Watch navrhuje padesát opatření, jak proti těmto postojům bojovat. Klade důraz na zvyšování povědomí, formální i neformální vzdělávací programy zaměřující se na toleranci a nediskriminaci, podporu a účast v sociálních hnutích s antifašistickými požadavky a konkrétní strategie zajišťující práva těch nejzranitelnějších skupin obyvatel.

Média, politické instituce i společnost jako celek musí vynaložit maximální úsilí a vytvořit střízlivou, kritickou a nezjednodušující diagnózu narůstajícího vlivu rasistických projevů v některých částech společnosti. Nesmíme přiživovat redukcionistické myšlení, podporující představu, že fašistické sklony přímo souvisejí s nedostatkem kultury a vzdělání.

V Jaritu se prostřednictvím vzdělávacích programů pro sociální transformaci snažíme rozvíjet kritický, participativní a aktivní občanský přístup mezi obyvateli Valencie a podporovat tak vznik férové a spravedlivé globální společnosti založené na solidaritě. Chápeme, že společenská participace z kritické perspektivy může významně přispět v boji proti rasismu, xenofobii a fašistickým postojům a ideologiím.

Posílení a podpora historické paměti, vzdělávání ke globálnímu občanství a podpora kritického uvažování o té části historie, kterou psali pouze ti, kteří stáli v občanské válce na vítězné straně a vládli ve Španělsku v době fašistické diktatury, by mělo být v boji proti rozmachu těchto hnutí a pravicových tendencí, které se vznášejí nad Španělskem, celou Evropou i dalšími zeměmi, klíčové.

en_GB
cs_CZ pl_PL de_DE en_GB