Vrch Petřín

Vrch Petřín (Laurenziberg) začíná u schodů, které pražští Němci nazývali Věčné schody (Ewige Stiege; a do kterých přechází Vlašská ulice do stoupání). Výstup končí u rozhledny, která je 60 metrů vysoká a byla zhotovena v roce 1891 po vzoru pařížské Eiffelovy věže. Výstup na rozhlednu se vyplatí všem fanouškům Franze Kafka a jeho románu Proces, protože z vrcholku lze velmi dobře pozorovat celou cestu, kterou musel ujít na smrt odsouzený Josef K. Kafka sice při líčení této cesty jednotlivá místa přímo nepojmenovává, ale různé náznaky dávají velmi dobře tušit, kudy se Josef K. se svými dvěma průvodci musel ubírat. Lze tak předpokládat, že se museli vydat přes Karlův most, protože je v textu evidentně zmíněn pohled na Střelecký ostrov, kterého se člověku dostává právě jen z Karlova mostu. Dále pokračují Malou stranou kolem sborového velitelství rakousko-uherské armády (č. 15/258) a sídla policie, což naznačuje velké množství policistů, které míjí. Nakonec projdou Nerudovou ulicí a Úvozem ke Strahovskému klášteru; v té době za klášterem již skutečně končilo město a začínalo pole, jak se píše v textu. A vlastní poprava se pak odehrává u dnešního Strahovského stadionu, který je postaven na místě strahovského lomu.

 

Franz Kafka: Proces

Tak se rychle dostali ven z města, jež se tímto směrem skoro bez přechodu přimykalo k polím. Malý kamenný lom, opuštěný a pustý, byl poblíž domu ještě docela městského. Zde se pánové zastavili, buď že to místo bylo od počátku jejich cílem, buď že byli příliš vyčerpáni, aby běželi ještě dál. Teď pustili K., jenž bez hlesu čekal, smekli cylindry, utírali si kapesníkem pot s čela a rozhlíželi se po lomu. Všechno bylo zalito měsíčním svitem, jehož přirozenost a klid nejsou dány žádnému jinému světlu.

Pánové se na chvíli zdvořile dohadovali, kdo má provést nejbližší úkoly – vypadalo to, jako by dostali své příkazy nerozdílně – a pak přistoupil jeden ke K., svlékl mu kabát a vestu a potom i košili. K. bezděky zamrazilo, a tu ho ten pán na uklidněnou zlehka poplácal po zádech. Potom pečlivě složil části oděvu jako věci, kterých se dá ještě použít, i když ne v nejbližší době. Aby K. neprodléval bez pohybu na nočním vzduchu, který byl přece jen trochu chladný, zavěsil se do něho a trochu s ním chodil sem a tam, zatímco druhý pán se v lomu poohlížel po nějakém vhodném místě. Když je našel, pokynul a druhý pán tam K. doprovodil. Bylo to blízko u té stěny lomu, kde se těžilo, ležel tam jeden vylomený kámen. Pánové posadili K. na zem, opřeli ho o kámen a položili mu na něj hlavu. Třebaže si s tím dali spoustu práce a třebaže se K. všemocně snažil, aby jim napomáhal, byla jeho poloha stále velmi nucená a nevěrohodná. Jeden z pánů požádal proto druhého, aby mu na chvilku K. přenechal, že ho uloží sám, ale ani pak se to nezlepšilo. Nakonec ponechali K. v poloze, která ani nebyla nejlepší z poloh, jakých se jim dosud podařilo dosáhnout. Pak jeden pán rozepjal šosatý kabát a vytáhl z pochvy, jež mu visela na opasku napjatém kolem vesty, dlouhý, tenký řeznický nůž, broušený po obou stranách, podržel jej ve výšce a zkoumal na světle ostří. Znova začaly ty odporné zdvořilosti, jeden podal nůž přes hlavu K. druhému, ten jej zas vrátil přes hlavu K. zpátky. K. věděl teď docela jistě, že by bylo jistě jeho povinností, aby se sám chopil nože ve chvíli, kdy si jej podávali z ruky do ruky, kdy se nad ním vznáší, aby se jím probodl. Ale neučinil to, otáčel krkem dosud volným a rozhlížel se. Nedokázal se dokonale osvědčit, nedovedl odejmout úřadům všechnu práci, odpovědnost za tuto poslední chybu měl ten, kdo mu odepřel zbytek síly, které k tomu bylo třeba. Utkvěl zrakem na posledním poschodí domu, sousedícího s lomem. Jako když vyšlehne světlo, rozletěly se tam okenice jednoho okna, jakýsi člověk, slabý a tenké v té dálce a výšce, vyklonil se prudce daleko ven a ještě rozpřáhl ruce do dálky. Kdo to je? Přítel? Dobrý člověk? Někdo, kdo pociťuje účast? Někdo, kdo chce pomoci? Je sám jediný? Jsou to všichni? Je ještě nějaká pomoc? Jsou námitky, na něž se zapomnělo? Jistěže jsou. Logika je sice neotřesná, ale člověku, který chce žít, neodolá. Kde je soudce, jehož nikdy nespatřil? Kde je vysoký soud, k němuž se nikdy nedostal? Zvedl ruce a roztáhl všechny prsty.

Ale ruce jednoho z pánů sevřely K. hrdlo a druhý mu vrazil nůž do srdce a dvakrát jej tam obrátil. Hasnoucíma očima viděl ještě K., jak pánové, blízko před jeho obličejem, opírajíce se o sebe tvář vedle tváře, pozorují rozhodnutí. „Jako pes!“ řekl, bylo to, jako by ho ten osud měl přežít.

Při popisu topografických reálií v této pasáži lze dobře pozorovat typický způsob Kafkovy literární práce – opět se tu kloubí skutečné a snové reálie a vše je navzájem propleteno. U strahovského lomu nebyl v té době žádný městský dům. Spíše se zdá pravděpodobné, že jej sem Kafka přenesl ze zahrady Kinských u opačného úpatí Petřínského vrchu, kde podle deníků víme, že občas chodíval na procházku. Případně mohl mít na mysli domy u stezky na Strahov, která vedla z druhé strany kopce (dnes ulice Pěší), u které skutečně několik domů v té době stálo.

Kafkovým Procesem se rovněž inspiroval Milan Kundera v románu Nesnesitelná lehkost bytí. Jedna z hlavních postav, Tereza, si zakáže žárlit na druhou z postav, Tomáše, i když jeho vlasy stále „voní cizím ženským klínem“, avšak nemůže se tomuto pocitu ubránit. Obrátí se tedy na Tomáše, aby jí pomohl, a ten jí posílá na Petřín, kde už má být „vše zařízeno“.

Milan Kundera: Nesnesitelná lehkost bytí

Když vešla na úpatí Petřína, té zelené hory tyčící se uprostřed Prahy, uvědomila si s údivem, že tam nejsou lidi. Bylo to zvláštní, protože jindy se tu nepřetržitě procházely davy Pražanů. Měla v srdci úzkost, ale hora byla tak tichá a to ticho tak konejšivé, že se nebránila a svěřila se hoře od náruče. Šla vzhůru, chvílemi se zastavovala a ohlížela: viděla pod sebou mnoho věží a mostů; světci hrozili pěstmi a upírali kamenné oči k oblakům. Bylo to nejkrásnější město světa.

Došla až nahoru. Za stánky se zmrzlinou, pohlednicemi a sušenkami (nebyl v nich žádný prodavač) se prostíral do daleka trávník řídce porostlý stromy. Uviděla na něm několik mužů. Čím více se blížila, tím šla pomaleji. Bylo jich šest. Stáli nebo se velmi zvolna procházeli, tak trochu jako hráči na golfovém hřišti, kteří si prohlížejí terén, potěžkávají v ruce hůl a snaží se dostat do dobré kondice před zápasem.

Pak došla docela blízko k nim. Ze šesti lidí rozeznala bezpečně tři, kteří tu měli hrát stejnou roli jako ona: byli nejistí, zdálo se, že by chtěli položit mnoho otázek, ale báli se, aby se tak nestali obtížnými, a proto raději mlčeli a upírali dokola tázavý zrak.

Z druhých tří vyzařovala shovívavá vlídnost. Jeden z nich měl v ruce pušku. Když uviděl Terezu, pokynul jí s úsměvem: „Ano, jste tu správně.“

Pozdravila pokynem hlavy a bylo jí straně úzko.

Muž dodal: „Aby nedošlo k omylu. Je to na vaše přání?“

Bylo snadné říci „ne, není to moje přání!“, ale neuměla si představit, že vy zklamala Tomáše. Jak by se mu omluvila, kdyby se zase vrátila domů? A tak řekla: „Ano. Ovšem. Je to na moje přání.“

Muž s puškou pokračoval: „Abyste rozuměla, proč se ptám. Děláme to, jen když máme jistotu, že lidé, kteří za námi přijdou, si sami výslovně přejí zemřít. Je to jen služba pro ně.“

Podíval se na Terezu tázavě, takže ho musila ještě jednou ujistit: „Ne, buďte bez obav. Je to na moje přání.“

„Chcete jít na řadu první?“ zeptal se.

Chtěla popravu aspoň trochu oddálit a tak řekla: „Ne, prosím vás ne. Jestli je to možné, chtěla bych být až poslední.“

„Jak chcete,“ řekl a poodešel k ostatním. Jeho dva pomocníci neměli zbraň a byli tu jen proto, aby se věnovali lidem, kteří přišli zemřít. Brali je pod paží a provázeli po trávníku. Travnatá plocha byla rozlehlá a prostírala se do nedohledných dálek. Popravovaní si mohli sami vybrat pro sebe strom. Zastavovali se, rozhlíželi a dlouho se nemohli rozhodnout. Dva z nich si konečně vybrali dva platany, ale ten třetí šel pořád dál a dál, jako by se mu žádný strom nezdál dost vhodný pro jeho smrt. Pomocník, který ho držel jemně pod paží, ho trpělivě provázel, až muž konečně ztratil odvahu jít dál a zastavil se u rozložitého javoru.

Potom pomocníci uvázali všem třem mužům pásku kolem očí.

A tak tam byli na rozlehlém trávníku tři muži přitištěni zády ke třem stromům, každý s páskou na očích a s hlavou obrácenou k nebi.

Muž s puškou zacílil a střelil. Kromě zpěvu ptáků nebylo nic slyšet. Puška měla tlumící zařízení. Bylo jen vidět, jak muž opřený o javor se počíná hroutit.

Aniž se vzdálil z místa, kde stál, muž s puškou se otočil jiným směrem a člověk opřený o platan se v naprostém tichu zhroutil též a za několik chvil poté (muž s puškou se jen znovu pootočil na místě) padl na trávník i třetí popravovaný.

Jeden z pomocníků přistoupil mlčky k Tereze. Držel v ruce stuhu temně modré barvy. Pochopila, že jí chce zavázat oči. Vrtěla hlavou a řekla: „Ne, chci všechno vidět.“

Ale to nebyl pravý důvod, proč ho odmítla. Nebylo v ní nic z hrdinů, kteří jsou odhodláni se dívat statečně do očí pelotonu popravčích. Chtěla jen oddálit smrt. Zdálo se jí, že ve chvíli, kdy bude mít na očích pásku, octne se už v předpokoji smrti, odkud není cesty zpět.

Muž ji k ničemu nenutil a vzal ji pod paží. A tak šli po širokém trávníku a Tereza nebyla s to se rozhodnout pro žádný strom. Nikdo ji nenutil, aby spěchala, ale ona věděla, že uniknout stejně nemůže, Když uviděla proti sobě kvetoucí kaštan, zastavila se u něho. Opřela se zády o kmen a podívala se nahoru: viděla sluncem prosvětlenou zeleň a z dálky slyšela znít město, slabounce a sladce, jako by se z něho ozývalo tisíce houslí.

Muž zvedl pušku.

Tereza cítila, že její odvaha je u konce. Byla zoufalá nad svou slabostí, ale neuměla ji opanovat. Řekla: „Ale to nebylo moje přání.“

Sklopil okamžitě hlaveň pušky a řekl velice mírně: „Když to není vaše přání, tak to nemůžeme udělat. Na to nemáme právo.“

A jeho hlas byl laskavý, jako by se Tereze omlouval za to, že ji nemůže zastřelit, když si to sama nepřeje. Ta laskavost jí rvala srdce a ona se obrátila tváří ke kůře stromu a rozplakala se.

Procházka pokračuje zde.

Procházka vznikla v rámci projektu „Democracy on the Brink. Historical lessons from the late 1930s“, jenž je součástí programu Europe for Citizens financovaného Evropskou unií.

de_DE
cs_CZ en_GB pl_PL de_DE