Holokaust

Shromaždiště uprostřed moderního města

Blízké okolí Veletržního paláce se v období protektorátu velmi silně zapsalo do paměti desítek tisíc deportovaných lidí a jejich rodin. V centru Prahy, na místě, kde první republika představovala své novinky na poli moderní elektrotechniky i běžného zboží, si roku 1941 pronajala Ústředna pro židovské vystěhovalectví na tzv. Novém výstavišti dva pavilony Radiotrhu. Šlo o dřevěné baráky s betonovou podlahou, určené pro sezónní výstavy pořádané společností Pražské vzorkové veletrhy. Zde zřídila shromaždiště Židů před odjezdem do Terezína a dalších koncentračních táborů a ghett na východě Evropy. Několik stovek metrů odtud, na nádraží Bubny, lidé nastupovali do vagónů směřujících do neznáma.

Řada z deportovaných tuto část Prahy velice dobře znala. Až do vystěhování z bytu zde někteří bydleli, chodili do německých či českých škol, volný čas trávili v Královské oboře či v Letenských sadech. Někteří pravidelně navštěvovali Pražské vzorkové veletrhy. Atmosféru živého dialogu různých kulturních a jazykových zázemí přirozeně se střetávajících na těchto místech však přerušila mnichovská dohoda a následná okupace. Do Prahy se stěhovali obyvatelé ze sudetských oblastí, přibývalo utečenců z Německa.

Skupina lidí se židovským původem, tak jak jej definovaly norimberské zákony, byla náhle ze společnosti vyčleněna. Vyloučeni z české společnosti byli i ti židovští obyvatelé, kteří byli zcela asimilovaní a cítili se Čechy. Jejich děti, které byly vychovávány s důrazem na českou národní tradici a její hodnoty, často až nyní zjistily, že jsou židovského původu. Židovští obyvatelé byli vytlačováni ze svých domovů i míst své profesní působnosti. Postupně pozbývali všech práv občanů.

Do Prahy zároveň přijížděli němečtí úředníci, pro něž protektorátní správa hledala ubytování. A právě oblast Holešovic-Buben (tj. dolní část Letné) a horní část Letné (tenkrát územně Bubeneč) byly vyhledávanou lokalitou. Již před válkou zde bydlela velká část německy hovořících obyvatel Prahy, výstavba nových domů byla často zadávána německy hovořícím architektům. Domy, které zde byly ve dvacátých a třicátých letech postaveny, reflektovaly moderní architektonické směry. Vyznačovaly se nápaditým a účelným řešením detailů, při výstavbě byly používány kvalitní materiály. Prostorné byty, často přes celé patro, mohly uspokojit vysoké nároky prvorepublikové střední třídy. V oblasti Holešovic-Buben vznikaly tzv. elektrické domy, moderně vybavené domy s kompletním připojením k elektrickému rozvodu, s napojením na centrální vytápění, s centrální lednicí a elektrickým sporákem.[1] Byty v těchto domech byly velice komfortní, dobře a moderně řešené, a pro nově příchozí úředníky tudíž velmi přitažlivé.

Právě proto do této části Prahy velice záhy po okupaci přicházelo velké množství německých úředníků, vědců, profesorů či příslušníků gestapa. Celkem oprávněně se začalo části ulice U Smaltovny (v té době U Vozovky) mezi obyvateli Prahy hovorově říkat Malý Berlín.

Velká poptávka po volných bytech s sebou přinesla také zvýšenou poptávku po uvolněných židovských bytech a domech. Ještě před zahájením transportů byly židovské rodiny nuceně sestěhovány do předem vymezených částí Prahy. Zpočátku to byla Praha I a V, po naplnění kapacit Praha II a XII.[2] Vystěhování nebylo plošné, týkalo se ale velké části židovských obyvatel. Zájemcům o byty z řad německých úředníků byly umožňovány prohlídky potenciálně vhodných bytů a na základě jejich rozhodnutí k nastěhování byli židovští nájemci či majitelé nuceně vystěhováni.

Po zahájení transportů se ještě zvýšil počet uvolněných bytů, nyní již z velké části plně vybavených (prodej nábytku a dalšího vybavení byl před zařazením do transportu zakázán). O nábytek a další movité věci se od roku 1941 staralo oddělení tzv. Treuhandstelle.[3] To zajišťovalo následný prodej nebo uložení předmětů do improvizovaných skladů v synagogách, školách, bytech a na dalších místech.

Roku 1941 začaly přípravy na židovské transporty směřující na východ.

Prvních tisíc lidí bylo předvoláno do transportu a s padesáti kilogramy svého majetku procházelo výstavní čtvrtí – chloubou první republiky – na místo shromaždiště. Procházeli známými místy svého města za tichého přihlížení většiny. Za branou Nového výstaviště museli odevzdat peníze, cennosti, pojistné smlouvy, klíče od bytu. Zde přestali existovat jako lidé, stali se pro německý nacistický aparát čísly. Tisíc lidí namačkáno v jednom z dřevěných baráků strávilo na Novém výstavišti většinou tři dny a nad ránem odcházelo na nádraží Bubny, kde byly přistaveny vagóny.

16. října 1941 z Prahy odjel první transport mířící do Lodže (do Lodže odjelo celkem pět transportů po tisíci lidech). Později transporty jezdily do Terezína.

Mezi deportovanými byli i věhlasní průmyslníci, obchodníci, právníci, architekti, novináři, malíři a další významní obyvatelé Prahy. Během druhé světové války prošlo shromaždištěm a nádražím Bubny téměř padesát tisíc lidí.

Více o tématu:

Jiří Padevět: Průvodce protektorátní Prahou. Praha, Academia 2013.

Helena Pavlův: Zákonné bezpráví. Praha, Auditorium 2011.

Terezínské studie a dokumenty. Sborník vycházející od roku 1994.
Praha, Institut Terezínské iniciativy.

Jehuda Bauer: Úvahy o holocaustu. Praha, Academia 2009.

Zygmunt Bauman: Modernita a holocaust. Praha, nakl. Slon 2003.

[1] GABOR, Radim: Bubny – z vesnice velkoměstem, přednáška konaná 13. 5. 2014 v Ústřední knihovně na Mariánském náměstí v Praze.
[2] SEDLÁKOVÁ, Monika: „Burza“ s židovskými byty – součást protektorátní bytové politiky. In: Evropská velkoměsta za druhé světové války: sborník statí a rozšířených příspěvků z 24. vědecké konference Archivu hl. m. Prahy v Praze ve dnech 11. a 12. října 2005 / sestavili Olga Fejtová, Václav Ledvinka a Jiří Pešek/. Praha: Scriptorium, 2007, s. 207.
[3] Tamtéž, s. 208

Tento text vychází z materiálů shromážděných při přípravě vzdělávacího projektu Paměť města – prostorový průvodce po Praze 7, který realizuje obecně prospěšná společnost Památník Šoa Praha. Průvodce bude veřejnosti představen během jara roku 2015.

Obecně prospěšná společnost Památník Šoa Praha je iniciátorem přeměny nádraží Bubny na moderní prostor pro veřejný dialog o šoa v nás jako stigmatu dneška. V současnosti jsou jejími hlavními aktivitami realizace přestavby a vývoj scénáře stálé expozice budoucího PAMÁTNÍKU TICHA. Zároveň také pořádá výstavy a sezónní akce na podporu vzniku památníku a připravuje vzdělávací projekty.

www.bubny.org

 

K období 1933–1945, tématům holokaust, kolaborace a uprchlíci z nacistického Německa, jsme vytvořili tištěnou mapu Praha sdílená a rozdělená 1933–1945.

Mapu si můžete stáhnout zde či si ji můžete vyzvednout v:

  • kanceláři Prague City Tourism (Arbesovo nám.4., Praha 5; Rytířská 31, Praha 1),
  • Městské knihovně (Mariánské nám. 1, Praha 1),
  • a Multikulturním centru Praha (Náplavní 1, Praha 2).

Mapa je zdarma.

Mapový podklad pro tištěnou mapu poskytlo sdružení Auto*Mat (Zelená mapa Prahy).

Autorka: Kateřina Štinglová
cs_CZ
en_GB pl_PL de_DE cs_CZ