1933-1939

1933-39 Praha v době nezaměstnanosti: Spolehlivá práce pro národ

Vedle historického centra sestávala meziválečná Praha z množství čtvrtí, jejichž obyvatelé mohli jen velice omezeně participovat na velkoměstské volnočasové kultuře modernizujícího se hlavního města.

Urbanistický rozvoj hlavního města Československa závisel na dlouhodobé imigraci venkovského obyvatelstva do města za prací. V meziválečné Praze vznikala jak nová dělnická zástavba činžovních domů a tzv. nouzových kolonií, kde žili ti nejchudší obyvatelé, tak i celé čtvrtě luxusních vil a domů pro tehdejší společenské elity. Národnostní mapy, které nacionalisté vytvářeli, tento rozvoj ovšem nijak zásadně neproměňoval. Německá i židovská menšina stále žily hlavně v historickém středu města. Sociální dynamika industriálního města se týkala především příslušníků československé národnosti. Sociálního rozvrstvení menšin často využívali čeští nacionalisté, pro něž pojmy „žid“ či „Němec“ reprezentovali střední a vyšší společenské vrstvy: úředníky, továrníky apod.

Hospodářská krize

Význam sociálního postavení pro společenský život Pražanek a Pražanů velká hospodářská krize ještě zdůraznila. Masová nezaměstnanost se pochopitelně projevila i v hlavním městě Československa. V době nejhlubší krize činil oficiální odhad počtu nezaměstnaných přibližně 70 000 lidí. Skutečná čísla však byla ještě mnohem vyšší. A tak i Praha, podobně jako další města v Československu, zřídila pro nezaměstnané noclehárny či útulky a financovala rozmanité podpůrné aktivity. Jednu z uskutečněných forem „produktivní péče o nezaměstnané“ představovaly tzv. pracovní kolony – městem organizované skupiny nezaměstnaných, kteří za veřejné práce získávali malý finanční příspěvek. Hlavním účelem těchto pracovních kolon přitom byla samotná práce. V souladu s dobovými sociálními vědci se politici domnívali, že význam práce spočívá v pouhé činnosti – faktu zaměstnání lidí bez práce – bez ohledu na ekonomickou efektivitu této činnosti. Obavy politiků a zájem sociálních vědců se přitom týkaly hlavně mládeže, resp. mladých mužů a dětí, „budoucnosti národa“.

Politici všech stran se předháněli s předkládáním receptů na „boj proti nezaměstnanosti“, když v nezaměstnaných viděli na jedné straně oběti hospodářské krize, ale zároveň bezpečnostní riziko.

Obdobnou hrozbou pro bezpečnost Československa se ve stejné době na mezinárodní půdě stala Třetí říše. „Likvidace nezaměstnanosti“ proto v Praze, stejně jako ve všech částech Československa, probíhala současně s opatřeními přijatými na „obranu státu“ před vnějšími nepřáteli a „republikánské formy“ před potenciálními nepřáteli vnitřními. Postupné a pomalé oživení ekonomiky souviselo se zvyšujícími se výdaji státu na armádu, její výzbroj a výstroj, stavbu opevnění atp. Zaměstnavatelé ucházející se o státní zakázky museli dokazovat, že jejich zaměstnanci nejsou „státně nespolehliví“ a nepředstavují ani potenciální hrozbu pro stát. Tato na počátku 30. let neformální kritéria přidělování státních financí se se zvyšujícím ohrožením státní bezpečnosti Československa promítla i do znění právních norem. Šetření o „státní spolehlivosti“ prováděl stát jak ve velkých zbrojních továrnách, tak i firmách zajišťující armádě malé dodávky zboží. Obdobně bezpečnostní úřady prošetřovaly „spolehlivost“ státních zaměstnanců. Těmito opatřeními se oblast práce či zaměstnání stala místem národnostních konfliktů. Příslušníci národnostních menšin, především německé a maďarské, začali být považování za potenciálně „státně nespolehlivé“.

Propuštění ze zaměstnání na základě „státní nespolehlivosti“ se řady z nich dotklo. V Praze se jednalo hlavně o úředníky centrálních správních orgánů, které zde sídlily. Například Ministerstvo národní obrany propustilo v průběhu 30. let 20. století všechny zaměstnance německé národnosti na vyšších postech. Vedení Československé plavební společnosti – státního podniku – se zase s pražskými policejními orgány dohodlo, že si „státně nespolehlivé“ zaměstnance (Němce) ponechá, dokud nevychová dostatečně početný „spolehlivý, český dorost“. Početnějšímu propouštění „státně nespolehlivých osob“ zabraňovalo ještě stále platné mezinárodní právo na ochranu menšin a možné důsledky pro Československo v mezinárodní politice.

Ohrožení bezpečnosti

Velké nacionální nepokoje se v Praze odehrály v roce 1934 v souvislosti s tzv. insigniádou, kdy spor o univerzitní odznaky přerostl v pouliční konflikty mezi policií a demonstranty. Přenesení původních odznaků Karlovy univerzity z německé části na českou vyvolalo mezi vysokoškolskými studenty bouřlivou reakci. Do celého politicky motivovaného aktu se navíc vmísily politické strany, a tak univerzitní spor přerostl v několikatisícové demonstrace. Tři dny přibližně 1 000 českých nacionalistů útočilo na budovy symbolizující německou a židovskou kulturu v Praze. Protestujících, kteří často neměli s univerzitním prostředím žádnou spojitost, mimo jiné vyvolávali hesla „Se židy ven!“ anebo „I Němci musí poslouchat zákonů!“.

V komunální politice, stejně jako na celorepublikové úrovni, se ve 30. letech 20. století skloňovalo slovo jednota, a to v nejrozmanitějších souvislostech. Členové strany Sudentendeutsche Partei (SdP) hovořili o jednotě německého národa, případně i „árijské rasy“. Nacionalisté z Národního sjednocení chtěli bránit český národ před údajně znovu se rozpínajícím „germánským živlem“. Nejsilnější strana v Praze, Československá strana národně socialistická, rovněž používala obraz ohrožení českého národa německou menšinou – obzvláště v době, kdy starostou města byl tehdy již sedmdesátiletý nacionalista Karel Baxa. Českoslovenští sociální demokraté zdůrazňovali potřebu demokratické jednoty proti fašismu. Komunisté se v očích ostatních stran z „rudého nebezpečí“, které bylo třeba potírat represí, dopracovali téměř do role koaličních partnerů. V roce 1938 utrpěl zásadní porážku společný blok německých demokratických stran, aby se jedinou německou stranou zastoupenou na radnici stala SdP. Tlaku nacionalistických táborů úspěšně odolávala zejména intelektuální či umělecká prostředí a politické anebo pomocné organizace na podporu uprchlíků z Třetí říše a Rakouska.

Druhá republika

Po přijetí Mnichovské dohody ovšem takřka okamžitě zmizely veškeré dosavadní zábrany pro vyloučení „státně nespolehlivých osob“ z veřejných povolání. Zvolení zástupci lékařů, advokátů, právníků, notářů a inženýrů se předháněli v tom, kdo se dříve zbaví „cizích živlů“, které se ukázaly být „nespolehlivými, … po stránce státní a národní“. Profesní komory a organizace již od poloviny října 1938 samy zjišťovaly původ svých členů a prošetřovaly jejich „státní spolehlivost“. „Nový začátek“, budování okleštěného národního státu Čechů, Slováků a Rusínů, přitom spojovali s očistou veřejných povolání od „osob židovského původu“. Zatímco kroky profesních organizací stát schválil až dodatečně, propouštění „osob židovského původu“ iniciovala státní správa. Tehdejší vláda také přijala nařízení o přezkoumání státního občanství, jež bylo namířené vůči Židům. Tyto kroky politici podnikali ruku v ruce s opatřeními namířenými proti nezaměstnanosti. Úplná „likvidace nezaměstnanosti“ souvisela s novou společenskou hierarchií: plná práva se měla vztahovat pouze na příslušníky českého, případně též slovenského a rusínského, národa. Ostatní, „cizí živly“, tehdejší společnost postupně vylučovala z plnohodnotného života, vystavovala je nátlaku, aby emigrovaly, anebo pro ně plánovala speciální převýchovné pracovní tábory.

V této době – od října 1938 do března 1939 – se Praha stala přestupním místem mnoha československých, německých i židovských uprchlíků z obsazených pohraničních oblastí.

Nacionalistickým snahám po národní očistě obyvatelstva přitom stály v cestě pouze malé skupiny demokratů: bývalých intelektuálů, levicových politiků a dalších lidí, kteří se angažovali zejména v organizacích na pomoc uprchlíkům.

 

Autor: Pavel Baloun

Leave your comment

cs_CZ
en_GB pl_PL de_DE cs_CZ