1939-1945

1939–45: Praha srdcem Německé říše

Zřízením Protektorátu Čechy a Morava se Praha rázem stala jedním ze symbolických center německé kultury, „zlatým městem“ na stále se rozpínajícím území nastického Německa. Hitlerův příznačný pohled z okna Pražského Hradu, zachycený během jeho krátkého pobytu v Praze mezi 15. a 16. březnem 1939, vyjadřoval zejména mocenské ovládnutí tohoto prostoru. Za fasádou relativně klidného života v protektorátu, s dobrým zásobováním a bohatým kulturním životem, se ovšem vytvářely dvě specifické formy národních společenství – německého a českého, shodně založené na sociálním vyloučení, násilí a pronásledování.

Léta nacistické okupace Prahu urbanisticky nezměnila, dávala jí však mnoho rozličných tváří, ve kterých se odrážela nejen vnitřní dynamika života obyvatelstva, ale také vývoj války na frontách a význam Protektorátu Čechy a Morava jako „zbrojnice“ Německé říše.

Od české společnosti k české národní pospolitosti

Polovina března 1939 sice znamenala podstatnou změnu v oblasti státoprávního uspořádání, v rovině veřejných debat se však od druhé republiky výrazněji nelišila. Dobová rétorika hovořila o českém národě a jeho národní pospolitosti, po Mnichovu o obrozeném národním společenství Čechů nově nacházejících své místo po boku Německé říše. Praha se v roce 1939 ocitla takřka zasypána vítězným gestem „V“ značícím sdílenou víru a účast všech obyvatel na vítězství Německa. Spolu s ostatními protektorátními městy také vzhlížela k ústřednímu symbolu nové česko-německé spolupráce – k patronovi české země sv. Václavu.

Výrazem nové, avšak velmi omezené, autonomie byla především protektorátní vláda, jejíž předsednictvo sídlilo v Kolowratském paláci na Malé Straně, a organizace aktivně se zapojující do života obyvatelstva. Národní souručenství jako jediné povolené politické hnutí alespoň v prvních měsících naplňovalo myšlenku národní jednoty. V praxi ji prokázalo při uctění památky Bedřicha Smetany u skladatelova hrobu na Vyšehradě v květnu 1939 či při oslavách památky Mistra Jana Husa 5. a 6. července v Praze, které se konaly přímo pod patronací Národního souručenství. Německá strana odpovídala manifestací síly a hrdosti častými přehlídkami zástupů Wehrmachtu či Hitlerjugend pochodujících napříč protektorátními městy.

Byrokracie a moc

Vládu nad Prahou získaly na jaře 1939 okupační orgány, které se během následujících měsíců transformovaly do podoby nových úřadů a organizací. Říšský protektor se sídlem v Černínském paláci stál na vrcholu této byrokratické struktury. Nebyla to však pouze moc politická a represivní, nýbrž docházelo i ke koordinaci sociálního, kulturního i hospodářského života v protektorátu. Činnost Nejvyššího úřadu cenového, od května se sídlem v komplexu budov Na Poříčí 1045/22, či Ústředního svazu průmyslu pro Čechy a Moravu v Příčné ul. 663/4 měly zásadní vliv na každodenní život obyvatelstva v protektorátu. Cílem bylo získávat a odměňovat kvalitní práci pro Říši, vymezit hranice kulturní svobody, nastartovat proces germanizace a maximálně využít prostor k hospodářské exploataci.

Civilní výjimečný stav a stanné právo vyhlášené záhy po příjezdu zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha do Prahy na podzim 1941, naznačovalo zintenzivnění okupačního dohledu i změnu v taktice okupační politiky. Heydrichova metoda „cukru a biče“ se zakládala jednak na důsledné represi odpůrců nacionálního socialismu a novém podnětu k rasové „inventarizaci“ obyvatelstva (rassische Bestandaufnahme), a jednak na veřejném ocenění pracovního nasazení ve prospěch Říše. Přijetí zástupců českých dělníků a posléze zemědělců Heydrichem na Pražském Hradě v říjnu a prosinci 1941 mělo stejný manifestační význam jako zavádění zotavovacích akcí či zvýšení dávek tuků českým dělníkům.

V podobném pragmatickém kurzu okupační politiky pokračoval po Heydrichově smrti také státní tajemník Úřadu říšského protektora a později německý státní ministr Karl Hermann Frank.

Teror a násilí, odboj a rezistence

Rasová „způsobilost“ a politická spolehlivost se staly klíčovými atributy společenské inkluze. Apriorní vyloučení však postihlo výhradně židovské a romské obyvatelstvo v rámci konečného řešení židovské otázky a „cikánského“ problému. Od poloviny října 1941 začaly z Prahy z nádraží v Bubnech odjíždět první transporty s židovskými vězni. Poslední transport opustil Prahu v červnu 1943. Během okupace bylo z protektorátu deportováno kolem 73 000 židů a 6 000 obyvatel „cikánského“ původu.

Prostor k prezentaci národní jednoty českého obyvatelstva se začal zužovat již ve druhé polovině roku 1939. Trvalé uzavření všech českých vysokých škol 17. listopadu stálo na počátku jednak určitého přesměrování doposud velmi živého kulturního života Čechů, a jednak programového teroru namířeného proti odpůrcům režimu z řad domácího odboje. Protektorátní propaganda se současně striktně vymezovala proti představitelům československé zahraniční reprezentace a zvláště proti bývalému československému prezidentovi Edvardu Benešovi.

Nejvážnější zásahy do konspirační sítě postihly odboj ještě před Heydrichovým příjezdem do Prahy, největší teror postihl obyvatelstvo protektorátu až po jeho smrti. Pátrání po aktérech atentátu na Reinharda Heydricha a veřejně deklarované násilí paralyzovaly na několik týdnů život protektorátní metropole. Jedním z jejich vrcholů se staly v zásadě povinné veřejné manifestace českého obyvatelstva ve většině velkých protektorátních měst. Série masových shromáždění byla zahájena 2. června 1942 na Staroměstském náměstí v Praze, kde vyjadřovalo svou loajalitu Říši kolem 60 000 Čechů. Ukončena byla příznačně 3. července na Václavském náměstí s údajně 200 000 českými účastníky.

Praha v odporu

Ozbrojené vystoupení proti okupační moci se pro vedení domácích odbojových skupin stalo hlavním úkolem. Reálné podmínky pro něj nadešly teprve na přelomu dubna a května 1945, kdy Sovětská armáda obklíčila Berlín. Praha zaslechla signál k odporu 5. května česko-německým zvoláním v rozhlase: „Je sechs hodin.“ Poté se čím dál více osmělující české obyvatelstvo začalo shromažďovat na ulicích a trikolórou vyjadřovalo svou československou příslušnost. Boje na barikádách a pouliční násilí, které Pražské povstání doprovázely, byly dlouho očekávaným aktem otevřeného odporu vůči nacistické moci. Boje o Prahu přispěly rovněž ke zhroucení týlu německé armádní skupiny Střed. V českých dějinách zanechávají první májové dny také jinou výraznou stopu. Praha v květnu 1945 se definitivně mění z multikulturní metropole na hlavní město ryze národního státu.

Více o tématu:

Chad Bryant: Praha v černém: Nacistická vláda a český nacionalismus. Praha: Argo 2012.

René Küpper: Karl Hermann Frank (1898-1946): Politická biografie sudetoněmeckého nacionálního socialisty. Praha: Argo 2012.

Radka Šustrová: Ve jménu Říše a českého národa: Veřejné manifestace po atentátu na Reinharda Heydricha, in: Paměť a dějiny 2/2012, s. 48–59. (Veřejné manifestace po atentátu na Reinharda Heydricha)

Detlef Brandes / Alena Míšková: Vom Osteuropa-Lehrstuhl ins Prager Rathaus, Josef Pfitzner 1901-1945. Praha: Masarykův ústav a Archiv AV ČR, 2013

Vojtěch Šustek: Atentát na Reinharda Heydricha a druhé stanné právo na území tzv. protektorátu Čechy a Morava: edice historických dokumentů. Praha: Archiv hl. m. Prahy, 2012

Jiří Padevět: Průvodce protektorátní Prahou: místa – události – lidé. Praha: Academia, 2013

 

Autorka: Radka Šustrová

Leave your comment

cs_CZ
en_GB pl_PL de_DE cs_CZ