Prostředníci

Praha – Prag. Literární město dvou jazyků a mnoha prostředníků

Filosof Vilém Flusser, který se narodil roku 1920 v Praze do vzdělané židovské rodiny a vyrůstal vícejazyčně, ve své autobiografii (vydané německy v roce 1992) píše: „Samo sebou, byli jsme Pražané, o tom nebylo pochyb. To byl základ, z něhož vyrůstaly všechny ostatní otázky. Ale byl jste jako Pražan Čech, Němec, nebo Žid? Měl jste vůbec právo klást židovský rozměr do stejné roviny s oběma ostatními? Musel jste se mezi těmito alternativami rozhodnout, anebo byly nějak dané?“

Na rozdíl od příhraničních oblastí náleželo v Praze soužití Čechů a Němců ke každodenní realitě. Práva menšin byla zakotvena v československé Ústavě. Přesto z prováděcího nařízení k jazykovému zákonu, jímž byl oficiálním státním jazykem prohlášen jazyk československý, pramenilo mnoho konfliktů. Zákon stanovil, že v úředním styku lze v případě, že německy hovoří nejméně 20 % obyvatelstva, používat německý jazyk. Relativně nepočetní pražští Němci na to nárok neměli. Z tváře města tehdy zmizela většina nápisů v němčině. I nadále však existovaly německojazyčné noviny, divadla, školy a univerzita, také Československý rozhlas od roku 1923 každý den vysílal třicetiminutový program v německé řeči. V době První republiky se neustále zvyšoval počet obyvatel Prahy, v roce 1930 dosáhl čísla 819 tisíc. I počet německých obyvatel města se zdvojnásobil, avšak procentuálně poklesl na 5 %.

Podíváme-li se na pražskou literaturu 20. a 30. let 20. století, byly zdejší německojazyčná a českojazyčná literární scéna po dlouhá desetiletí striktně oddělovány, téměř jako ghetto. Jen málo pozornosti se dostávalo osobnostem, které se víceméně cítily doma v literární tvorbě obou jazyků, nebo se alespoň oběma stranami zabývaly. Řada jich byla zároveň židovského původu, což u některých vedlo k větší „národnostní nezávislosti“. To jim usnadňovalo úlohu jakéhosi mostu mezi oběma literaturami (kterou jim ale naopak ztěžovaly různé antisemitské proudy).

Role prostředníků mezi českou a německojazyčnou literaturou připadla mužům a ženám s mimořádným citem pro specifika obou jazyků, kultur a mentalit. Zmínky si zaslouží tvůrci známí – jako třeba Max Brod –, ale i spisovatelé a překladatelé širší veřejnosti známí méně, jako byli Otto Pick, Pavel (Paul) Eisner, který do češtiny převedl mnoho děl Franze Kafky, Otokar Fischer nebo Jan Grmela.

V 19. století měly překlady z německého jazyka význam zejména pro rozšiřování české slovní zásoby a zlepšování vyjadřovacích možností češtiny. Konstantu v recipované tvorbě představovala díla klasických autorů, jakými byli Goethe, Schiller či Kleist. Zprostředkovávání mezi dvěma kulturami přitom zpočátku nebylo chápáno jako prvořadé. F. X. Šalda ještě v roce 1893 ve svém Překladu v národní literatuře vyjádřil názor, že účelem překladu není literatury sbližovat, ale zajistit uchování národní identity. Vzdělané vrstvy české společnosti navíc v této době uměly německy velice dobře a na překlady tak odkázány nebyly. V jiné situaci se nacházeli němečtí intelektuálové, kteří českým jazykem vládli zřídka.

V časech, kdy se sotvakdo mohl uživit pouze psaním, nejprve překladatelské povolání jako takové neexistovalo. Přesto byl počet překladatelů podivuhodně vysoký. Na české straně se tomuto úkolu věnovalo nápadně hodně žen, mezi jinými Teréza Nováková (Gottfried Keller), Marie Majerová (Wilhelm Raabe) a Zdenka Hostinská (Richard Dehmel a Ricarda Huch).

Také mnozí pražští němečtí autoři působili jako překladatelé. Friedrich Adler, který překládal poezii Jaroslava Vrchlického, zastával tento názor: „Domnívám se, že […] za svou vlastní dovednost veršovat vděčím jedině této činnosti (překladatele).“

V pražské německé literatuře První republiky se mísily skutečnost a fikce. Žila dál ve fejetonech velkých deníků (Deutsche Zeitung Bohemia, Prager Tagblatt, Prager Presse), stejně jako v přítomných autorech, třeba Ludwigu Winderovi a Maxi Brodovi. Řada dalších však město již opustila. Camill Hoffmann a Willy Haas žili v Berlíně, Franz Werfel a Leo Perutz ve Vídni. V anketě deníku Prager Tagblatt z roku 1922 Werfel doznal, že jeho odchod z Prahy byl „pokusem o záchranu“, protože pro něj jako „Nečecha“ už toto město neskýtá „žádnou skutečnost“. Přesto v Praze existovala výrazná německá literární scéna. V Lidovém divadle Urania se konala čtení renomovaných hostů, například Arthura Schnitzlera nebo Gerharta Hauptmanna. V nakladatelství Heinrich Mercy Sohn, které vydávalo Prager Tagblatt, vyšly dva svazky spisů Franze Kafky.

Od roku 1928 se také německým spisovatelům začala udílet státní cena. Jejím prvním nositelem se stal Franz Werfel, později byli vyznamenáni mimo jiné Max Brod (1930) či Oskar Baum (1932). Poté, co v Německu převzal moc Hitler, se Praha stala prvním útočištěm mnoha exulantů, např. Wielanda Herzfelda, Oskara Mariy Grafa, Bertolta Brechta. Thomas Mann v roce 1936 dokonce obdržel československé státní občanství.

Sugestivní a také kontroverzní obraz „insulárního“ charakteru pražských Němců a jejich literatury (Pavel Eisner) stěží může vysvětlit, jak je možné, že během několika málo desetiletí vyniklo tolik spisovatelů, jejichž jména známe dodnes. – Bylo to skutečně důsledkem izolace v českém „moři“? Nebo snad přece jen také vzájemné inspirace a provázanosti, když v období od roku 1918 do roku 1938 význam zprostředkovávání mezi oběma literaturami narůstal?

Čeští čtenáři se v překladech seznamovali s klasiky německé literatury i autory soudobými, jakými byli např. Gerhart Hauptmann a Thomas Mann, ale též s domácími německými autory, Adalbertem Stifterem, Rainerem Mariou Rilkem, F. C. Weiskopfem a dalšími. K známým překladatelům patřili Otto F. Babler, Jitka Fučíková, Olga Laurinová nebo Bohuslav Reynek.

U příležitosti 100. výročí úmrtí J. W. Goetha mu obsáhlou poctu věnovaly Lidové noviny. V rámci řady Deutsche Lektüre (Sbírka německé četby) vycházela četná německy psaná díla s vysvětlivkami a slovníčkem, mezi jinými i Einführung in Goethes Faust (Uvedení do Goethova Fausta) od Otokara Fischera (1929).

Opačný úkol, „uvést Němce do podstaty a tvorby sousedního, českého národa“ (1928), si vytyčil dvouměsíčník Witiko vydávaný Johannesem Staudou a Josefem Mühlbergerem. Eisner a Pick pro Prager Presse pravidelně překládali texty z české literatury. Grete Reiner se postarala o převod Haškových Osudů dobrého vojáka Švejka do němčiny (Abenteuer des braven Soldaten Schwejk, Praha, 1926).

Z mnoha překladatelů Karla Čapka jmenujme za všechny Camilla Hoffmanna, který do němčiny převedl jeho Hovory s T. G. M. (Gespräche mit Masaryk, Moravská Ostrava, 1936). Julius Mader přeložil Vančurův román Pekař Jan Marhoul (Der Bäcker, Johann Marhoul, Praha, Curych, 1936) a Olbrachtovu knihu Nikola Šuhaj loupežník (Der Räuber Nikola Schuhaj, Mnichov, 1934). Otto Eisner a Hans Schönhof se ujali přebásnění díla Vítězslava Nezvala.

Text je zkrácenou a upravenou verzí textů výstavních panelů výstavy Praha-Prag 1900-1945. Literaturstadt zweier Sprachen, vieler Mittler, kterou pořádal Adalbert Stifter Verein München.

 

Autor: Dr. Wolfgang Schwarz

cs_CZ
en_GB pl_PL de_DE cs_CZ