Pražské kavárny jako místa kulturní výměny
Příběh pražských kaváren začíná již v roce 1714, kdy arménský obchodník Georgius Deodatus Damascenus otevřel první kavárnu v Praze. Deodatus, původem ze syrského Damašku, přicestoval do Prahy po roce 1700 a rychle si získal pozornost místních obyvatel. Procházel ulicemi v tradičním arabském oděvu, vybaven konvicí s kávou, koflíky a kamínky na dřevěné uhlí. Zpočátku nabízel kávu přímo na ulici nebo ji nosil zákazníkům domů. Jeho podnikání bylo natolik úspěšné, že si brzy mohl dovolit pronajmout stálou provozovnu. Úspěch měl veliký, a tak si později pronajal dřevěnou boudu na malostranském konci Karlova mostu. A tak roku 1714 vznikla první pražská „kafírna“. Po čase se posunul do kamenného obchůdku vedle malostranské věže. Tam kávu prodával až do smrti.
Praha na přelomu 19. a 20. století zažívala zlaté období kaváren, které se staly neodmyslitelnou součástí jejího společenského a kulturního života. Největší rozkvět kavárenské kultury připadl na dobu secese, kdy se tyto podniky staly centrem setkávání umělců, intelektuálů i běžných obyvatel města. Toto období trvalo až do druhé světové války a následně bylo potlačeno komunistickým režimem, který omezil družný společenský život v těchto prostorách.
Pražské kavárny 20. let 20. století byly velmi různorodé, jak popisuje Milena Jesenská ve svém článku. Existovaly zde „slušné“ kavárny-cukrárny, kam chodily rodiny s dětmi, ale také noční kavárny-hampejzy s dobrodružnou atmosférou. Jesenská však nejvíce vyzdvihuje tzv. literární kavárny, které byly známé po celém městě a sloužily jako shromaždiště bohémského a intelektuálního světa. Tyto podniky měly jedinečnou atmosféru, kterou bylo možné pochopit jen při osobní návštěvě: „Kavárny s docela zvláštní existencí, kterou nikdo nepochopí, dokud nepronikne až na dno, dokud se vzduchu v ní nenadýchá z plných plic“.
V období první republiky bylo Václavské náměstí doslova lemováno kavárnami. Architekt Karel Honzík popsal tuto oblast slovy: „Ve 30. letech bylo téměř celé Václavské náměstí až do 1. patra (i výše) lemováno kavárnami a jejich prostory pronikaly na zad do dvorů do bloků do přilehlých hlavních tříd“. Tato hustota podniků vytvářela unikátní atmosféru, kdy by se při odstranění zdí dalo projít celým centrem Prahy jako jednou velkou kavárnou.
Kavárny v Praze nebyly pouze místem pro bohémy a umělce. Jak vzpomíná malířka Hella Guthová, do kaváren chodili všichni – od otců rodin přes ženy v domácnosti až po studenty a nemajetné vrstvy: „Jak zvláštní to je, že všichni Pražané chodí do kavárny… číst nebo pracovat“. Kavárny nabízely teplo, světlo a společnost za minimální útratu – například za cenu jednoho nápoje bylo možné strávit celé odpoledne či večer v příjemném prostředí. Tyto podniky často fungovaly jako čítárny plné domácích i zahraničních novin a časopisů, což otevíralo svět i těm, kdo si nemohli dovolit vlastní knihovnu.
Kavárny byly také důležitými místy pro umělce a avantgardní skupiny po první světové válce. Sloužily jako neformální kanceláře nebo redakční stoly, kde vznikala nová díla a diskutovaly se umělecké směry.
Kavárny jako místa kulturní výměny
Praha na přelomu 19. a 20. století byla fascinujícím místem, kde se prolínaly tři hlavní kulturní proudy - český, židovský a německý. Toto jedinečné soužití se nejvýrazněji odráželo v prostředí pražských kaváren, které se staly skutečnými centry intelektuálního a uměleckého života města. Kavárny sloužily jako důležitá místa setkávání pro příslušníky všech tří komunit, vytvářejíce tak živý a dynamický prostor pro kulturní výměnu a vzájemné obohacování.
V těchto kavárnách se mísily různé jazyky a kultury, což vytvářelo neopakovatelnou atmosféru. Bylo běžné vidět u jednoho stolu sedět české básníky, německé spisovatele a židovské intelektuály, všechny pohroužené do vášnivé diskuse o nejnovějších uměleckých trendech nebo filozofických myšlenkách. Mnoho židovských umělců a myslitelů se plynule pohybovalo mezi českým a německým prostředím, což ještě více přispívalo k vzájemnému kulturnímu obohacování.
Umělecké skupiny, které v těchto kavárnách vznikaly, často překračovaly etnické hranice. Nebylo neobvyklé, že český malíř spolupracoval s německým básníkem na projektu inspirovaném židovskou mystikou. Tato vzájemná inspirace a spolupráce přispěla k tomu, že se Praha stala významným kulturním centrem evropského významu.
Kavárny fungovaly jako jakési "demokratické instituce", kde se setkávali lidé různého původu, společenského postavení i politického přesvědčení. Toto prostředí podporovalo svobodnou výměnu myšlenek a bylo živnou půdou pro vznik nových uměleckých směrů a filozofických konceptů, které významně ovlivnily vývoj moderního umění nejen v Praze, ale i v celé Evropě.
Pražské kavárny tak představovaly skutečný mikrokosmos celého města. Byly místem, kde se střetávaly a vzájemně obohacovaly různé kultury a jazyky, což z Prahy činilo opravdovou kosmopolitní metropoli své doby.
Téma vzniklo díky podpoře Česko-německého fondu budoucnosti v roce 2024.
zpracovala: Zuzana Schreiberová