Kolaborace

Před nacistickou okupací Prahy a zřízením Protektorátu Čechy a Morava byl výraz „kolaborace“ synonymem pro „společnou práci“ či „spolupráci“. Během několika následujících let však toto slovo nabylo ještě druhý, poněkud hrozivější význam, jehož výstižnou definici je možné najít v jednom z poválečných výkladových slovníků: „nečestná spolupráce (zejm. politická) s vládnoucím nepřítelem, u nás zejm. s nacistickými okupanty“. Obdobné etymologické proměny lze ostatně pozorovat na celém kontinentu, neboť soudy s kolaborujícími krajany a identifikace obviněných pro poválečné retribuční procesy probíhala téměř ve všech zemích Evropy. Koneckonců už Edvard Beneš v rozhlasovém projevu z února 1945 prohlásil, že Československo „provede očištění republiky od fašismu, nacismu a kolaborantství tak, jako se to děje ve všech osvobozených státech“.

Nacistická vláda byla na spolupráci s občany okupovaných zemí, zejména ve vysoce industrializovaných oblastech považovaných za Lebensraum, jako byl třeba protektorát Čechy a Morava, zcela závislá. Ve svém snažení však byli nacističtí vládci i navzdory hrdinským skutkům odbojových skupin pozoruhodně úspěšní. Mnozí čeští představitelé z období Druhé republiky si udrželi posty i v protektorátní vládě. Na 400 000 českých úředníků zaměstnaných ve státní správě dohlíželo pouze deset tisíc Němců. Novináři publikovali v českých novinách propagandistické články. Dělníci vyráběli zbraně pro Wehrmacht. Desítky tisíc Čechů udávaly své krajany Gestapu.

Zobrazit více

Je ale vůbec možné to všechno považovat za „kolaboraci“? Výše uvedená definice nedokáže rozlišit mezi jednotlivými druhy spolupráce. Přestože výraz „kolaborace“ ve svém jádru vyjadřuje nejen konání, ale také morální odsudek, tato definice není schopna odhalit motivy a úmysly kolaborantů. Není snad rozdíl mezi aktivní a nadšenou kolaborací Emanuela Moravce a neochotnou, v podstatě tragickou kolaborací Emila Háchy? Či mezi dělníkem, který se v práci pouze ulíval, a dělníkem, který se přidal k odboji? Proč byli někteří dělníci nuceni se rozhodnout, zda zůstat v práci a vyhnout se tak jistému uvěznění a smrti, zatímco ostatní ne? Co vedlo lidi k tomu, že udávali a ničili životy svých sousedů, přátel či příbuzných?

Ačkoliv se po válce s úplně stejnými otázkami potýkaly retribuční soudy, vzbuzuje tato dvojznačnost další otázky, jejichž zodpovězení by nám snad pomohlo lépe pochopit toto děsivé období pražské historie. Jaké možnosti měli na výběr lidé, kteří v Protektorátu žili? Proč se pod nacistickou nadvládou chovali tak, jak se chovali? Jaké to mělo důsledky? Proč někteří z nich režim aktivně podporovali? Co si mysleli, že získají a čeho dosáhnou?

Na tomto textu se snažíme vysledovat aktivity Jiřího Arvéda Smíchovského, česky i německy hovořícího Pražana, který se krátce po nacistické okupaci stal ve svém domovském městě jedním z nejznámějších agentů Sicherheitsdienstu. Co vedlo vysoce vzdělaného veterána první světové války Smíchovského k tomu, aby se k Sicherheitsdienstu přidal? Koho udal a zradil a s jakým úmyslem? Na následujících stránkách se podíváme také na roli Smíchovského ve špionáži a protektorátních represích. Prostřednictvím Smíchovského se lze dozvědět mnohé o zmatených a chaotických počátcích nacistické hrůzovlády i o tom, proč byla tato hrůzovláda tolik úspěšná. Smíchovský rovněž odhaluje, proč sehrálo udavačství a špionáž klíčovou roli v likvidaci pražských Židů. Poválečný retribuční soud odsoudil Smíchovského v roce 1947 k doživotnímu vězení. Právě dokumenty, které vznikly během tohoto soudního procesu, nám umožňují sledovat jeho aktivity a pátrat po jeho motivech.

Autorem textu je historik Chad Bryant.