Odkaz pražských německy hovořících architektů

Pražská moderní architektura je fenoménem, o kterém byly napsány stovky knih, nicméně
odkaz který po sobě zanechali německy hovořící architekti, projektanti, stavitelé a designéři, je stále
značně přehlížený. Vzhledem k tomu s jakou intenzitou již česká veřejnost přijímá odkaz např.
německých spisovatelů pro kulturní dědictví Prahy, je to poměrně nespravedlivé. Jména jako Kotěra,
Janák, či Gočár jistě znají nejen vášniví milovníci architektury, kdežto o jménech jako Zasche, Foehr či
Lehmann jistě ani řada z nich nikdy neslyšela.

Hlavním cílem autora těchto řádků je tedy v rámci cyklu Odkaz německy hovořících architektů tyto polozapomenuté autory veřejnosti přiblížit. Minimálně v první fázi projektu budeme představovat výhradně architekturu moderní, přestože i ve starších obdobích jistě tvář Prahy utvářeli i němečtí stavitelé, nicméně u starších období přeci jen nedošlo k tak výrazné ztrátě kolektivní paměti vůči odkazu německy hovořících umělců pro historii Prahy.

Zobrazit více


Dále je třeba uvést, že mezi německy hovořící architekty budeme řadit nejen Němce, ale samozřejmě
také německy mluvící židovské architekty. Část z nich pocházela z pražských německy hovořících
rodin, ale výraznou stopu v Praze samozřejmě zanechali také architekti mimopražští, ať už z těch částí
českých zemí kde převažovalo obyvatelstvo německé národnosti, anebo samozřejmě z Vídně, či spíše
výjimečně i odjinud. Většina pražských německy hovořících architektů prošla studiem architektury na
Německé vysoké škole technické, která vznikla roku 1869 národnostním rozdělením Zemského
polytechnického ústavu, a jejíž archiv byl bohužel po roce 1948 téměř kompletně zlikvidován.

Z období kdy pražské architektuře dominovala secese, tedy zhruba let 1890–1920, musíme zmínit především Friedricha Ohmanna, rodáka ze Lvova a profesora architektury na Uměleckoprůmyslové škole. Jako obdivovatel českého baroka dovedl kombinovat historizující slohy
do unikátních eklektických kombinací a dobře ovládl právě také nastupující secesi (hotel Central v Hybernské ulici).

Josef Zasche pocházel z Jablonce nad Nisou, a v Praze projektoval několik významných staveb, přičemž jeho sloh se od klasické secese dekorativní (jablonecký kostel Povýšení sv. Kříže) vyvinul k secesi geometrické (hotel U Tří jezdců na Senovážném náměstí), a později i k ještě střízlivější, až asketické moderně (Palác Vídeňské bankovní jednoty v ulici Na Příkopě). Zasche byl jedním z mála německých architektů, který byl příznivě přijímán i českou kritikou.

Obecně ale můžeme říct, že se postavení německy hovořících architektů začalo už před koncem 19. století na pražské architektonické scéně zhoršovat, a po vzniku Československa byla šance německého architekta získat veřejnou zakázku již téměř nulová. Práci německy hovořícím architektům tak zajišťovali investoři zahraniční (banky a pojišťovny), či místní německé a židovské spolky a jedinci.

Zatímco čeští architekti hledali po vzniku Československa výraz pro národní styl, hlavní
postavou německé architektonické scény byl Adolf Foehr (rodák z Norimberka, který žil od raného dětství v Praze), jehož monumentální palácové stavby ve stylu těžkopádného neoklasicismu česká avantgardní kritika doslova rozcupovala. Budovou, která se svojí dynamickou ladností z Foehrova díla značně vymyká, je Brandejsův obchodní dům na rohu Provaznické a Havířské ulice, který je silně inspirován vratislavskou stavbou Ericha Mendelsohna. Určité prvky Foehrovy tvorby bychom tak mohli označit za expresionistické, přičemž německý expresionismus se v pražské architektuře projevil skutečně spíše výjimečně.

Na přelomu 20. a 30. let již pražské architektuře zcela dominoval funkcionalismus, a na jeho rozvoji měla zásluhu i celá řada německy hovořících architektů, z nichž zde zmiňme alespoň židovské architekty Ernsta Mühlsteina a Victora Fürtha, jejichž společný ateliér je podepsán pod celou řadou vynikajících staveb (Obchodní dům Te-Ta v Jungmannově ulici), a kteří se proslavili i za hranicemi Československa. Výraznou osobností 30. let byl také šluknovský rodák Fritz Lehmann (byť českou scénou také spíše přehlížený), jehož vrcholné stavby (palác Adria II) byly ovlivněny severoitalským neoklasicismem. Max Gerstl zase proslul především jako vynikající designér parterů a obchodů (např. v Havelské ulici), z jeho realizací se ovšem bohužel dochovalo jen torzo.

Do osudu drtivé většiny architektů, které v tomto cyklu připomeneme, zasáhl nástup nacismu, a události s ním spojené. Část židovských architektů stihla emigrovat ještě před válkou (Mühlstein s Fürthem, Rosenberg či Katona), několik jich zahynulo v koncentračních táborech (K. Spielmann, Zucker či Wels). Část německých architektů opustila Prahu po konci války dobrovolně (Lehmann měl českou manželku, přesto jeho rodina odešla do Vídně), jiní byli vyhnáni v rámci tzv. odsunu (Zasche navzdory snaze jeho českých kolegů), poválečné osudy některých německých architektů jsou dokonce neznámé.

Téma vzniklo díky podpoře Česko-německého fondu budoucnosti v roce 2025.

Zpracoval: Ivan Podola

Místa tématu