Pražská kina a biografy
První filmová projekce v Praze se konala na Národopisné výstavě československé v roce 1895, kde byl k vidění kinetoskop vyvinutý Thomasem Alvou Edisonem. Toto zařízení umožňovalo divákům vidět pohyblivé obrázky malým kukátkem, ale nepodařilo se mu získat výraznou pozornost návštěvníků, kteří ho odmítli jako další optickou hračku.
O necelý půlrok později po představení vynálezu bratrů Lumièrových - kinematografu se v Karlových Varech uskutečnila první filmová projekce v českých zemích, následovala další města jako Mariánské Lázně, Brno, Moravská Ostrava nebo Litoměřice. Praha zažila své první promítání 18. října 1896 v hotelu U Černého koně, pořádané pražským optikem Adolfem Oppenheimerem.
Kinematografie v mezích zákona
Na kinematografisty se dlouho vztahoval dekret dvorní kanceláře z roku 1836, jež formuloval „zásady o policejním dozoru nad kočujícími skupinami herců, provazolezců, gymnastů, hudebníků atd." Z kategorie potulného umění mohli majitelé stálých pražských kin vystoupit až v roce 1912 nařízením ministerstva vnitra a veřejných prací č. 191 o pořádání veřejných prací kinematografických. Norma vycházela z dvorního dekretu a přenášela nařízení i na stálé podniky a zpřísňovala udělení licence na promítání. Adresát licence musel být odborně, fyzicky i mravně způsobilý. Bylo jeho povinností zajistit bezpečnou a zdravotní standardy splňující projekci (což bylo samozřejmě úředními osobami kontrolováno). Promítnuty mohly být pouze snímky předložené a schválené okresním policejním ředitelstvím a komisařstvím. Cenzurou neprošly především filmy nesplňující morální nároky vůči mládeži1.
Zásadní postavou v dějinách pražské kinematografie se stal Viktor Ponrepo, původně salonní kouzelník Dismas Šlambor. Po zrušení monopolu divadla Varieté na filmová představení v roce 1906 otevřel 15. září 1907 Ponrepo první stálé kino v Praze, Divadlo živých fotografií, v domě "U modré štiky" Karlově ulici. Toto kino se stalo kulturní památkou a znamenalo začátek nové éry kinematografie ve městě.
Úspěch kina Ponrepo inspiroval k vytvoření několika dalších stálých kin v Praze. V roce 1909 bylo otevřeno kino Orient v Hybernské ulici, Elite Grand Electric Theatre Na Poříčí či Biograf Illusion se na Václavské náměstí. V roce 1909 se ve velkolepé stavbě Vácslava Havla "Lucerna" místo plánovaného divadla otevřelo kino. To se stalo symbolem luxusu a kvality. Interiéry kina totiž zahrnovaly mramorová schodiště, plyšové sedačky a křišťálové lustry. Dodnes se jedná se o jedno z nejdéle fungujících kin v Evropě.
Ke konci roku 1909 měla Praha 13 stálých kin. S přechodem na stálé budovy se pojem „kinematograf“ začal měnit na anglické „biograf“ zkráceně "bio" či německé „kino“. V roce 1909 byl založen Spolek majitelů pražských kin, jehož prezidentem byl Max St. Kock a viceprezidentem Viktor Ponrepo.
V roce 1910 měla Praha 18 stálých kin, čímž si upevnila místo hlavního centra rozvoje kinematografie v Evropě, která pokračovala až do meziválečného období. Praha měla v té době s 87 sedadly v kinech na 1000 obyvatel mnohem větší hustotu kin než například filmové metropole jako Paříž či Berlín.
S požadavkem, aby licence na provozování kin byly udělovány obecně prospěšným organizacím, naléhaly na vládu v sezoně 1919/20 zejména nacionalistické korporace jako Národní rada československá a různé zájmové spolky válečných invalidů. V popřevratové době využívaly rozšířené obavy z ekonomického obohacení některých podnikatelů a veřejně varovaly před "prodlužováním cizozemských koncesí". I když osobně napadaly i české „milionáře" jako majitele Lucerny Miloše Havla a architekta a majitele pasáže Melantrich Františka Weyra, měly v první řadě na mysli lidi, kteří pro blaho naší republiky zhola nic neudělali - anebo dokonce pracovali proti ní, což chtěly říci především o židovských majitelich kin. Podle údajů policejního ředitelství byli roku 1920 v Praze pouze tři majitelé kin židovského vyznání: zatímco provozovatele kin Orient a Konvikt Evžena Steina a Arnolda Reimanna přiřadili úředníci policejního ředitelství k české národnosti", majitelku kina Elite, Hermíně Antuschové (Hermine Antusch), přiřkli označení „německé národnosti, Israelitka". Licenci na kino Elite, které provozovala, dostal počátkem roku 1921 Kruh starodružiníků, na kino Konvikt spolek Vincentinum a kino Orient obdržela Národní jednota severočeská. Další licence získala například Ústřední škola dělnická na bio Koruna, Československý Červený kříž na bio Lucerna, Osvětový svaz na bio Passage, Spolek invalidů československých legií na letní Bio Helios a Filantropická družina na Bio Illusion. Někteří z dřívějších majitelů kin se se spolky dohodli na odstupném, své kino tedy prodali, jiné bývalé vlastníky spolky „převzaly" jako zástupce respektive vedoucí provozu.2
Téma vzniklo díky podpoře Česko-německého fondu budoucnosti v roce 2024.
zpracoval: Adam Schreiber
1 DVOŘÁK, Tomáš a ROUSEK, Jan. Pražské biografy: pomíjivé kouzlo potemnělých sálů. [Praha]: Muzeum hlavního města Prahy, 2016.
2 KOELTZSCH, Ines. Praha rozdělená i sdílená: česko-židovsko-německé vztahy 1918-1938. Překlad Petr Dvořáček. Vydání první. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2015
Mohlo by Vás také zajímat
Praha městem sportu, kde se setkávala řada kultur
Praha přitahovala umělce, spisovatele a také sportovce z Čech i zahraničí.
Německý evangelický hřbitov
Německý evangelický hřbitov ve Strašnicích sloužil svému účelu od roku 1795 do konce druhé světové války. Po vyhnání drtivé většiny německého obyvatelstva z Prahy i celého Československa hřbitov neměl využití, a v roce 1950 byl úředně zrušen.
SoPaDe
Exilová německá Sociální demokracie v Československu.