Pražská německá divadla
V Praze Němci tvořili nejvýznamnější národnostní menšinu. Pozici vůdčího národa v Praze však Němci ztratili v průběhu 19. století, kdy byli stále více a více zatlačování vzmáhajícím se českým živlem, kdy od druhé poloviny 19. století začíná do Prahy přicházet ve velkém množství česky mluvící obyvatelstvo, které začíná pracovat ve vznikajících továrnách. Zároveň se příslušníci nižších vrstev německého obyvatelstva, kteří žili rozptýleni mezi českou majoritou, začínají asimilovat do většinové společnosti. Nepomohla tomu ani jistý exkluzivita, ve které se uzavřely majetné, liberální německy hovořící elity.
Po první světové válce došlo k poklesu německých obyvatel v Praze z 37 na 30 tisíc. Na tento pokles mělo vliv několik faktorů vedle válečných ztrát, politických událostí těsně po válce včetně vzniku nezávislého Československa, tak třeba i to, že se změnil způsob zjišťování národnosti u sčítání obyvatelstva. Také vytvoření tzn. "Velké Prahy k 1. lednu 1922, kdy se k Praze připojilo 37 okolních obcí. Tím se nejen zvýšila rozloha hlavního města, ale dále opět poklesl podíl německých obyvatel na celkovém počtu obyvatel Prahy. Němci do 30% let 20.století představovali asi 5% českého obyvatelstva. Největší koncentrace německojazyčné populace byla na Příkopech, Malé straně a Josefově. V těchto místech tvořili až 20% obyvatel, ale to zahrnuje i německy hovořící pražské Židy.
Praha ale představovala pro české Němce finanční (nacházely se zde nejvýznamnější německé bankovní domy jako například Böhmische Unionbank), vzdělávací (nacházely se zde německé vysoké školy, Německé univerzita a Německá technika) a především kulturní centrum tvořené německými divadelními scénami.
Kulturní instituce, zejména divadla, se staly arénou pro vyjádření a propagaci národní identity. Rozdělení pražských divadel je názorným příkladem toho, jak kulturní instituce ovlivňovalo etnické napětí. Až do poloviny 19. století dominovala na kulturní scéně němčina, většina divadelních představení se hrála v němčině. To se začalo měnit s tím, jak se probouzející český národ snažil prosadit češtinu jako jazyk vysoké kultury a intelektuálního života.
Jedním z klíčových momentů tohoto kulturního boje bylo založení Národního divadla v Praze. Bylo financováno z veřejných příspěvků česky mluvícího obyvatelstva (i když vysokými částkami přispěly často německy mluvící či dvojjazyčné šlechtické rodiny, významnou sumu přidal i císař František Josef I.) otevřeno v roce 1881 jako symbol české národní identity a výzva německé dominanci v kulturním životě. Národní divadlo nejenže uvádělo českou operu, činohru a balet, ale stalo se také symbolem českého národního obrození.
Souběžně se vznikem českých kulturních institucí si německy mluvící obyvatelé Prahy udržovali vlastní divadla a kulturní spolky. Nadále fungovalo Německé divadlo (Deutsches Theater), které uvádělo hry a opery v němčině a sloužilo jako kulturní centrum pro německy mluvící obyvatelstvo. To vedlo k jasnému kulturnímu rozdělení města, přičemž české a německé instituce často podporovaly nacionalistické nálady mezi svými etnickými skupinami.
Co každému Pražanu bylo samozřejmé a každému Nepražanu musilo připadat neuvěřitelné, zvláště uvážíme‑li tehdejší význam divadelního života, byl fakt, že žádný český občan nechodil nikdy do německého divadla a naopak. Hrála‑li v českém Národním divadle pohostinsky Comédie Française nebo Moskevské umělecké divadlo nebo zpíval slavný pěvec, nezmínil se německý tisk o tom ani slovem, a kritici, kteří denně házeli jako žongléři jmény Coquelina, Stanislavského nebo Šaljapina, nepřišli vůbec na myšlenku, aby se šli podívat na toto představení. A zase naopak se konala pohostinská vystoupení v Německém divadle ať souboru vídeňského Dvorního divadla, Adolfa Sonnenthala nebo Enrica Carusa, aniž to česká veřejnost brala na vědomí.
Egon Erwin Kisch, Tržiště senzací
Opět je zde nutné zmínit roli pražských Židů, z nichž někteří ovládali dobře oba jazyky a stali se významnými prostředníky a mediátory mezi českou a německou kulturou.
Téma vzniklo díky podpoře Česko-německého fondu budoucnosti v roce 2024.
zpracovala: Zuzana Schreiberová
