Kino Roxy

Členové židovského kulturního spolku Beth-Haam v Praze (Verein Beth-Haam in Prag) se v polovině 20. let rozhodli, že si nechají vybudovat svou spolkovou budovu Židovský lidový dům Beth Haam. Finance shromažďovali pět let mimo jiné také formou dlužních úpisů. Stavební práce byly dokončeny v roce 1930. Budova sloužila jako hostel pro židovskou mládež a měla kanceláře. Sál ve dvou podlažích suterénu měl tradiční dispozici s balkonem a vybíhajícími rameny po stranách. Strop sálu je železobetonovými nosníky rozčleněn do polí, ve kterých jsou dekorativní motivy ve stylu art deco.

Kino s programem, který by se obracel výlučně na židovské obyvatelstvo, v Praze neexistovalo. Ačkoli spolek Beth Haam v přízemí svého spolkového domu v Dlouhé ulici, otevřeného roku 1928, zřídil kino Roxy, jehož licenci vlastnil do začátku třicátých let společně se Židovským ústředím pro sociální péči, nebylo toto kino zařízeno na filmy v jidiš nebo v hebrejštině nebo na „židovské“ syžety. Jeho program byl naopak srovnatelný s ostatními kiny. Několik let po otevření postoupily oba spolky svou licenci Odbornému sdružení kinooperatérů. Filmy se židovským náměty či filmová představení iniciovaná židovskými organizacemi běžely v jiných pražských kinech, například v Biu Kotva v Revoluční a v Biu Koruna a Biu Apollo na Václavském náměstí. Uvedená kina promítala v letech 1935 a 1938 dokumentární filmy vypůjčené od Elektafilmu „Padesát let Palestiny“ (hebrejský titul: Zot ho Aretz, Baruch Agadati, Palestina 1935) a Zaslíbená země (Avodoh, Helmar Lenk Palestina 1935), z nichž každý vlastním způsobem líčil život v Palestině. Oba filmy byly z iniciativy Československo-palestinské obchodní komory, společnosti Jaffa Citrus Exchange a Pražského okresního sionistického komitétu (Prager Zionistisches Distriktskomitee) znovu promítány roku 1938 v pražských kinech Koruna a Apollo.¹

Protože budova patřila židovské obci, byly na tomto místě poskytovány jedny z posledních sociálních a dalších služeb během protektorátu v době diskriminačních protižidovských nařízení. Nacházela se zde židovská jídelna, ubytování, holičství obsluhující Židy, ale také centrála „Transporthilfe“ Tato služba měla pomáhat židovským spoluobčanům s balením do transportů. Transportní příkazy byly obvykle doručovány v noci, aby nevznikla panika a lidé měli jen krátký čas několika dní na zabalení zavazadla o maximální váze 50kg. Transportní služba vypomáhala s obstaráváním komodit, ale i hlídáním dětí.

¹ KOELTZSCH, Ines. Praha rozdělená i sdílená: česko-židovsko-německé vztahy 1918-1938. Překlad Petr Dvořáček. Vydání první. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2015