Bio Lucerna

Palác Lucerna

Palác Lucerna je pozoruhodný architektonický komplex, který se nachází na atypickém pozemku mezi Vodičkovou ulicí, Štěpánskou ulicí a Václavským náměstím. Toto místo, na němž dříve stálo několik starších domů, prošlo v letech 1907-1920 důslednou proměnou. Koncepci zástavby vypracoval ing. S. Bechyně, projektovali J. Čamberský a ing. Vácslav M. Havel (1861-1921), dědeček bývalého českého prezidenta. Architektonický styl paláce odráží přechod od pozdní secese k rané moderně.

Palác Lucerna se po svém dokončení rychle stal kulturním a společenským centrem Prahy a sloužil jako živé místo setkávání lidí různých národností, etnik a společenských vrstev. Jedinečná fasáda komplexu podél Vodičkovy ulice dala budově osobitý ráz, zároveň se zde nacházel bar Lucerna, restaurace Černý kůň a kino Lucerna.

Část paláce obrácená do Štěpánské ulice byla dostavěna později a zahrnuje Velký sál. Tento velký sál, dokončený v roce 1920, má u vchodu obrazy od Mikoláše Alše a bustu stavitele Vácslava Havla, která byla v době komunismu odstraněna. Sál se stal dějištěm mnoha významných kulturních, společenských a politických akcí, původně byl projektován pro 4 000 až 6 000 návštěvníků. Zajímavostí je, že původně měl sloužit jako ledová plocha, což se nikdy neuskutečnilo, a proto se paláci někdy říká „Ledový palác“.

Velký sál hostil vystoupení řady významných osobností, včetně dirigenta Artura Toscaniniho, skladatele Richarda Strausse a německého spisovatele a dramatika Gerharta Hauptmanna, který přilákal 6 000 diváků. Mezi další významné interprety patří Vídeňská filharmonie a jazzové legendy Duke Ellington a Louis Armstrong, kteří zde uspořádali devět po sobě jdoucích vyprodaných koncertů.

V Lucerna Baru, původně známém jako Kabaret Lucerna, vystupoval choreograf Joe Jenčík, který spolupracoval také s Osvobozeným divadlem, a hostil orchestry vedené Teddym Sinclairem a R. A. Dvorským. Vystupoval zde také proslulý Karel Hašler.

Významnou historickou událostí v paláci Lucerna byl 18. sionistický kongres v roce 1933, který se konal v době nástupu Adolfa Hitlera k moci.

V roce 1909 zahájilo provoz kino Lucerna, které bylo v roce 1929 jako první v regionu vybaveno pro promítání zvukových filmů. 

Miloš Havel 

Stejně jako je celá stavba Lucerny spojena s rodinou Havlových, je kino Lucerna spojeno s osobou Miloše Havla. Ten se narodil jako mladší syn podnikatele Vácslava M. Havla a do jím založené společnosti Lucerna Film vstoupil v pouhých 17 letech, kdy se stal ředitelem Bio Lucerna a Paláce Lucerna a dokonce se podílel na námětu a scénáři pro němý film „Pražští adamité“.

Tento film neměl, jak by se mohlo na první pohled zdát, historický námět, ale byl groteskou z prostředí plovárny v Braníku. Vyprávěl příběh záletného pana Štovíčka a jeho dvojníka plavčíka Vény Vodopicha. A jak je psáno v tehdejším filmovém popisku: „Z úžasné podobnosti dvojenců vyrůstá zde konflikt komedie, velmi vděčný a dramaticky velmi účinný. Veselohra oplývá neodolatelnými situacemi komickými, jež znamenitou interpretací jednotlivých představitelů ještě více vynikají.“ Film je zajímavý nejen prvním využitím dvojrole a dokonce filmové dvojexpozice v historii filmu, ale také se jedná  o první česky hraný film zakoupený vídeňskou půjčovnou Collegia pro Rakousko-Uhersko, Německo, Ukrajinu a Balkán.

V roce 1921 založil Miloš Havel akciovou společnost AB (American Film Company a Biografia) spojením distribučních společností a v roce 1931 byla založena na návrzích špičkového architekta, urbanisty, ale i filmového režiséra Maxe Urbana stavba filmových ateliérů na Barrandově.

Bio Lucerna bylo na špičce pražských premiérových kin, co do reprezentativnosti  interiérů, tak do technického pokroku. Bylo prvním kinem v Československu, které si zakoupilo příslušné zařízení a začalo v roce 1929 promítat zvukové filmy: „Tyto stroje jsou nejdokonalejšími na světě vůbec a bude jich v ČSR použito po prvé v Bio Lucerně ku promítaní nejnovějšího mluvícího filmu Loď komediantů (Show Boat), v něm budou zpívati nejslavnější revualní umělci Spojených států. Zahájení slavnostní premiéry bude  oznámeno.“¹ 

Bio Lucerna nabízelo filmy především ze tří zemí – Československa, Německa a USA. Z československých filmů promítala především ty z produkce Lucernafilmu z či dalších sesterských společností Miloše Havla.  Československé filmy sklízely standardně velké úspěchy a držely se v programu několik týdnů. Šestitýdenního promítání v Lucerně dosáhl například film společnosti A-B „Muži v offsidu“ (1931, rež. Svatopluk Innemann), ale například i film „Před maturitou“ (1932), dílo Vladislava Vančury a Svatopluka Innemanna, běžel nepřetržitě pět týdnů.²

Po vzniku Protektorátu bylo jedním z cílů nacistů získat levně barrandovské ateliéry, aby zde mohli natáčet své filmy. Miloš Havel musel s nacisty spolupracovat, aby zabránil prodeji svých 51 % akcií Barrandova, ale nakonec o majoritní podíl přišel. Prodal svůj podíl v roce 1940 za 6 885 000 korun a získal právo pronajmout si ateliéry pro natáčení pěti filmů ročně. Lucernafilm během protektorátu natočil 32 filmů, včetně „Noční motýl“ a „Kristián.“ Zároveň mu například po válce byla vyčítána antisemitská scéna ve filmu „Jan Cimbura“. Havel ale   zároveň zaměstnával mnoho lidí, aby je ochránil před nuceným nasazením, a pomáhal pronásledovaným osobám, včetně spisovatelů a herců. 

„Za nacistické okupace jsme drželi víc pohromadě. Miloš Havel, který spoluvlastnil palác Lucerna a byl hlavním akcionářem filmových továren AB, také producentem mnoha českých filmů, a v některých jsem hrál, byl velmi štědrý k celé filmové branži. Co ten toho udělal pro umělce, když nesměli za okupace ve svém oboru pracovat! Brzy po okupaci zřídil v dolních místnostech Lucerny filmový klub, ve kterém jsme se mohli scházet, popovídat si, vylít si srdce, zanadávat na poměry. A bez obav, že za to budeme šikanováni.“ 

Raoul Schránil³ 

¹ Filmový kurýr 3, 1929, č. 30, s. 6
² CHMELÍKOVÁ, Kristina. Bio Lucerna: historie pražského kina 1909-1945. Diplomová práce, vedoucí Klimeš, Ivan. Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, Katedra filmových studií, 2010.

³ TUNYS Ladislav. Hodně si pamatuju…Perličky v duši Raoula Schránila, Ametyst, Praha, 1998, str. 121