Petschkův palác

Tato budova sloužila jako sídlo Gestapa až do samého konce okupace. Její majitel, bohatý obchodník židovského původu, unikl ze země krátce po německé invazi, neboť Gestapo začalo okamžitě pročesávat Prahu a na základě seznamů sestavených tajnými službami zatýkalo prominentní intelektuály, komunisty a další osoby považované za živly nebezpečné pro stát. Gestapo se do této budovy nastěhovalo na podzim roku 1939. Přibližně ve stejné době vyšli Češi protestovat do ulic – zejména v den československé státnosti a pak o několik týdnů později, v den vzpomínky na Jana Opletala, zabitého 28. října při potyčce s četníky. Protektorátní režim spustil s Hitlerovým souhlasem sérii brutálních represivních opatření, jejichž nejviditelnějším projevem bylo zatčení dvanácti set studentů a uzavření českých univerzit. Agenti Sicherheitsdienstu v hlášeních informovali, že většina Čechů se poté rozhodla zaujmout vyčkávací postoj. Zejména po porážce Francie, k níž došlo o pár měsíců později, mnozí došli k závěru, že nacistická vláda bude trvalá.

Právě za této atmosféry se Gestapu začala hlásit první vlna dobrovolných informátorů. Na rozdíl od předchozích měsíců již tito informátoři přicházeli ze všech vrstev společnosti a jejich počet v dalších letech narůstal. Každodenní život v Protektorátu provázelo udavačství a strach z něj. Udávali na sebe rozvádějící se manželé, další byli motivováni spory o majetek či posedlostí vlastní mocí. Dokonce i děti čas od času donášely učitelům o politicky nevhodných postojích, které v soukromí domova zastávali jejich vlastní rodiče. Jiní donášeli z čirého pudu sebezáchovy – ze strachu, že Gestapo má kompromitující informace o tom, co oni sami vědí o odbojových aktivitách. Mnoho studentů, zatčených v roce 1939, bylo propuštěno pod podmínkou, že budou pracovat pro Gestapo jako informátoři.

Přestože Smíchovský a jemu podobní hráli v etablování a udržování nacistické hrůzovlády v Praze důležitou roli, celý systém byl postaven na tisících udání „zespoda“, nemilosrdně vymáhaných Gestapem a Sicherheitsdienstem. Stát pronikl do soukromé sféry, zahalil každodenní život závojem strachu a nedůvěry, svěřil moc do rukou největších mizerů a v Pražanech brnkal na nejtemnější struny.

Jinými slovy, Smíchovský byl sice výjimkou, ale přesto dostatečně výmluvnou. Jak se totiž ukazuje v jeho výpovědi i dalších dokumentech, udavačský étos nejen že oslaboval odboj, ale vytvářel poddajné a poslušné obyvatelstvo, které pak sehrálo klíčovou roli ve vyvraždění pražských Židů.

Petschkův palác, rok 1941, zdroj: ČTK.

Pamětní deska obětem mučení, roh Petschkova paláce, foto: David Kumermann.

Petschkův palác dnes, foto: David Kumermann.