Otto Wels

Po uchvácení moci nacisty v Německu byly tisíce lidí nuceny opustit svou vlast. Mezi nimi zejména přední politici, například předseda Sociálnědemokratické strany Německa Otto Wels. Otto Wels byl mezi lety 1919 a 1933 předsedou strany SPD, kromě toho byl i členem Říšského sněmu. Do historie se zapsal svým posledním svobodným projevem v Říšském sněmu dne 23. března 1933, v němž brojil proti přijetí „zákona pro nápravu nouze občanů a Říše“, tedy takzvaného „zmocňovacího zákona“, jenž zbavil moci výmarskou ústavu. „Můžete nám vzít svobodu a život, ale čest nikoliv,“ zněla jeho historická slova. Po schválení zmocňovacího zákona, proti kterému hlasovali všichni sociálnědemokratičtí poslanci, se pronásledování politických odpůrců v Německu neustále zostřovalo.

Nakonec Otto Wels spolu s velkou částí vedení strany uprchl na jaře 1933 přes Saarbrücken do Prahy. V Praze byl hnací silou exilového vedení strany SoPaDe. Ani v exilu se nepřestal pokoušet ovlivňovat politickou situaci v Německu a snažil se v různých zprávách odhalovat zločiny nacistické diktatury. Vybíral informace o politické situaci v Německu a následně je zveřejňoval v československém tisku. Chtěl odhalovat, co se děje v německé diktatuře, a upozorňovat na to československou veřejnost. Roku 1937 se ale příliš zvýšil tlak na Československo, proto museli Otto Wels a exilové vedení imigrovat do Paříže. Koncem léta 1939 Otto Wels v Paříži zemřel ve věku 66 let.

Projev Otto Welse z 23. března 1933:

Dámy a pánové!

My, sociální demokraté, důrazně souhlasíme se zahraničněpolitickým požadavkem na německé zrovnoprávnění, které zde pan říšský kancléř vyzdvihoval, souhlasíme s ním tím více, že jsme za něj odjakživa ze zásady bojovali. V této souvislosti si snad mohu dovolit osobní poznámku, že jsem se jako první Němec před mezinárodním fórem na konferenci v Brémách 3. února roku 1919 stavěl na odpor nepravdě, že Německo zavinilo vypuknutí světové války.

Žádná zásada naší strany nám nikdy nemohla zabránit, ani nám nebránila zastávat oprávněné požadavky německého národa vůči ostatním světovým národům. Pan říšský kancléř vyslovil předevčírem v Postupimi větu, kterou můžeme podepsat. Zní: „Z pošetilé teorie o odvěkých vítězích a poražených vzešlo šílenství reparací a v jejich důsledku i katastrofa ve světovém hospodářství.“ Tato věta platí pro zahraniční politiku, pro vnitřní politiku však neplatí o nic méně.

I zde je teorie o odvěkých vítězích a poražených pošetilá, jak pravil pan říšský kancléř. Slova pana říšského kancléře nám však připomínají jiný výrok, vyslovený 23. července roku 1919 na Národním shromáždění. Tehdy bylo řečeno: „Jsme bezbranní, být bezbranný však neznamená být beze cti.“ Ano, protivníkům jde o naši čest, o tom není pochyb. Až do posledního dechu však budeme věřit v to, že tento pokus připravit nás o čest se jednou obrátí proti samotnému původci, neboť v této světové tragédii to nebyla naše čest, jež byla pošlapána.

To stojí v prohlášení, které tehdy sociálnědemokratická vláda učinila jménem německého národa před celým světem, čtyři hodiny před vypršením ultimáta, aby zabránila dalšímu postupu nepřítele. Ono prohlášení tvoří cenné doplnění k vyjádření pana říšského kancléře. Z násilného míru nevznikne nic dobrého, a již vůbec ne ve vnitřních záležitostech. Nelze na něm založit skutečnou národní pospolitost. Její podmínkou je rovné právo. Ať se vláda brání proti hrubým přestupkům polemiky, ať přísně zakročuje proti výzvám k násilným činům a proti násilným činům samotným. To je možné tehdy, pokud se tak bude dít rovnoměrně pro všechny strany a nestranně a když se s poraženými protivníky nebude zacházet, jako by byli zbaveni veškerých práv.

Můžete nám vzít svobodu a život, ale čest nikoliv. Tváří v tvář pronásledování, které sociálnědemokratická strana zažila v poslední době, od ní právem nemůže nikdo požadovat či očekávat, že bude hlasovat pro zde navržený zmocňovací zákon. Volby z 5. března propůjčily vládním stranám většinu, a tím i možnost vládnout přísně podle litery i výkladu ústavy. Tato možnost je současně i povinností.

Kritika je věc prospěšná a nutná. Ještě nikdy za dobu existence Německého říšského sněmu nebyla kontrola věcí veřejných zvolenými zástupci lidu vyřazena z provozu v takové míře, jako se tomu děje nyní a jak má zajistit nový zmocňovací zákon. Taková všemohoucnost vlády bude mít o to silnější dopad, že je i tisku upírána veškerá svoboda pohybu.

Dámy a pánové! Podmínky, jaké dnes v Německu vládnou, jsou často líčeny v divokých barvách. Jak už to tak bývá, nechybí ani přehánění. Pokud se jedná o mou stranu, prohlašuji nyní: Nežádali jsme v Paříži o intervenci, ani jsme nepřesunuli miliony do Prahy, ani jsme nevysílali přehnané zprávy do zahraničí. Bylo by snadnější zakročit proti podobným přehnaným tvrzením, kdyby u nás mohlo působit zpravodajství, které by odlišilo pravdu od lži. Ještě lepší by bylo, kdybychom s nejlepším svědomím mohli dosvědčit, že byla znovu nastolena právní jistota pro všechny. To je, milí pánové, na vás.

Pánové z národně socialistické strany označují hnutí, které rozpoutali, národní revolucí, nikoliv národně socialistickou revolucí. Vztah její revoluce k socialismu se doposud omezil na pokusy zničit sociálnědemokratické hnutí, jež je již déle než dvě generace nositelem sociálnědemokratické myšlenky, kterým také zůstane. Pokud by pánové z národně socialistické strany chtěli konat socialistické činy, nepotřebovali by k tomu zmocňovací zákon.

V tomto domě by se mohli spolehnout na drtivou většinu. Jakýkoliv vámi vznesený návrh v zájmu dělníků, rolníků, zaměstnanců, úředníků či střední vrstvy by mohl počítat s přijetím – pokud ne jednohlasým, pak rozhodně s přijetím silnou většinou. Přesto však nejdříve chcete odstavit Říšský sněm, abyste se svou revolucí mohli pokračovat. Ničení stávajícího však ještě neznamená revoluci. Lid očekává pozitivní řešení. Čeká na rázná opatření proti strašlivé hospodářské bídě, vládnoucí nejen v Německu, nýbrž na celém světě.

My, sociální demokraté, jsme nesli spoluodpovědnost v nejtěžších dobách a byli jsme za to počastováni kamením. Náš příspěvek k znovuvybudování státu a hospodářství, k osvobození obsazených oblastí v dějinách obstojí.

Nastolili jsme rovné právo pro všechny a sociální pracovní právo. Pomohli jsme vybudovat takové Německo, kde je cesta k vedení státu otevřena nejen knížatům a baronům, nýbrž i mužům z dělnické třídy. To nepopřete, leda byste popřeli vlastního vůdce.

Nadarmo se snažíte zvrátit tok dějin. My, sociální demokraté, víme, že mocenskopolitická fakta nelze vymazat prostým vymezováním se vůči právu. Uvědomujeme si mocenskopolitický moment vaší současné nadvlády. Politickou moc však má i právní vědomí lidu a my nepolevíme a budeme neustále na toto právní vědomí apelovat.

Výmarská ústava není socialistickou ústavou. My však stojíme za principy právního státu, za rovnoprávností, sociálním právem, které zajišťuje. My, sociální demokraté, se v této historické hodině slavnostně hlásíme k principům lidskosti a spravedlnosti, svobody a socialismu.

Žádný zmocňovací zákon vám nedá moc zničit myšlenky, které jsou věčné a nezničitelné. Vy sami jste se přihlásili k socialismu. Zákon proti socialistům sociální demokracii nezničil. Německá sociální demokracie dokáže načerpat nové síly i z nového pronásledování. Zdravíme pronásledované a utlačované. Zdravíme naše přátele v Říši. Jejich neochvějnost a věrnost si zaslouží obdiv. Jejich odvaha přihlásit se k socialistické myšlence, jejich nezlomná důvěra v sobě skrývají světlejší zítřky.

Historik Mike Schmeitzner o Otto Welsovi:

Autor: Lea Calmano

Foto: Archiv der Sozialen Demokratie, Friedrich-Ebert-Stiftung