Václavské náměstí

Václavské náměstí v „dlouhém“ dvacátém století

Václavské náměstí v první polovině dvacátého století: Národní symbol, místo shromažďování, setkání i konfrontace

V první polovině 20. století bylo Václavské náměstí mj. místem konfrontace německého a českého nacionalismu. Národnostní konotace místa a jeho předurčenost ke střetům se datuje do roku 1848, kdy po slovanské mši došlo k bouřím a posléze se Koňský trh přejmenoval na návrh Karla Havlíčka Borovského po sv. Václavu, patronu Českých zemí. Dříve vidělo svého zemského ochránce ve sv. Václavovi také německé obyvatelstvo a zčásti i rakouská šlechta. Jednoznačným symbolem protihabsburských nálad byl naproti tomu Jan Hus. Právě děním na náměstí však sv. Václav „doháněl“ svůj protějšek, jenž dostal svou sochu „naproti“ na Staroměstském náměstí. Němci údajně od Svatodušní bouře (též Pražské červnové povstání, 12.-17.6. 1848) začali říkat Koňskému trhu Krawallenplatz [náměstí nepokojů], čímž získal hned dva nové názvy. Rozsáhlá přestavba a vytvoření nových dominant na jihovýchodním zakončení náměstí, které přejmenování následovaly, jednoznačně podporovaly národnostní interpretaci Václavského náměstí jako svatyně českých dějin. Roku 1891 byla veřejnosti představena budova Národního muzea a r. 1912 byla doplněna novou historizující jezdeckou sochou sv. Václava s ansámblem čtyř dalších českých světců. Tento „pantheon“ českého národa nahradil barokní sochy sv. Václava a Jana Nepomuckého, které stály ve středu náměstí a byly strženy v rámci údržby roku 1879.

Na náměstí ale docházeli obyvatelé Prahy nejen proto, aby dávali najevo své politické názory. Na urbanistické ose dnešních ulic Na Příkopech, 28. října a Národní třídy vznikal na místě starých hradeb moderní lipami osázený pěší bulvár s lavicemi a lucernami, který se posléze prodloužil až na Václavské náměstí. Zformovalo se zde tzv. korzo, měšťanská promenáda typická pro rakouskouherskou monarchii, která sloužila rekreaci, ale také sociální reprezentaci a interakci především středních a vyšších vrstev. Zvláštností Prahy však bylo dvojité korzo, české a německé. Na dolní části Václavského náměstí a na Národní třídě korzovali Češi, na Příkopech Němci a na Můstku se obě korza potkávala. S rozvíjející se automobilovou a tramvajovou dopravou (zpočátku tramvaje tahaly koně) se ulice korza a Václavské náměstí staly ústřední dopravní a urbanistickou křižovatkou, která získala přezdívku Zlatý kříž. Samotné Václavské náměstí přerostlo ve velkoměstskou avenue, od roku 1908 například disponovalo stanovištěm pro taxikáře.

Pulsoval zde moderní velkoměstský život, na náměstí vyrostly velké novostavby s obchody, podniky, kancelářemi, obrovské pasáže, kina, divadla, kavárny, restaurace a „automaty“, tedy bufety s rychlým občerstvením. Právě tady v mikrosvětě Václavského náměstí s jeho přilehlými ulicemi, průchody a pasážemi se potkávala „celá Praha“, Židé, Češi i Němci, ženy i muži všech vrstev a věkových skupin, představitelé nejrůznějších povolání a řemesel, ale také lidé chudí a nezaměstnaní. Doboví svědci, například žurnalistka Milena Jesenská, toto dění fascinovaně pozorovali a jejich svědectví potvrzují, že zde národnostní, jazyková, náboženská či etnická příslušnost opravdu neměla velký význam.

Vybudováním československého státu založením První republiky se procesy modernizace náměstí ještě urychlily. Stavební aktivita nadále rostla a náměstí reprezentovalo výkonnost českého průmyslu a technologie a vzbuzovalo mezinárodní zájem. Rozkvět náměstí byl prudce zastaven německou okupací Prahy. Nacistický režim se snažil reinterpretovat národní symboliku kultu sv. Václava jako mýtus historicky nevyhnutelné podřízenosti českých zemí Německé říši, a tím zlomit kulturní jádro civilního odporu.

Václavské náměstí v druhé polovině 20. století: Symbol občanského odporu a brána do světa

S nástupem komunistického režimu v únoru roku 1948 vstoupil nacionalismus v Československé republice do jiné vývojové fáze, která neměla mnoho společného s emancipačními tendencemi Českého národního obrození, ani s demokratickou kulturou První republiky. Bývá považováno za paradox komunismu, že navzdory některým svým politickým deklaracím plně rozvíjel ideu dominantního národního etnika. Dalším historickým paradoxem spojeným s touto proměnou nacionalismu a také s Václavským náměstím byla rostoucí propast mezi komunistickou ideologií, jak byla prezentována vládou, a občanským odporem proti komunismu s národnostně-kulturní identifikací s odkazem českých dějin, především právě s První republikou. Náměstí bylo vládou vybráno jako tribuna obrovských manifestací komunistické ideologie, například pochody 1. máje, Dne práce, ale tyto hromadné akce selhaly ve snaze vtisknout se do „živé paměti místa“. Naopak se náměstí stalo pamětním a pietním prostorem občanského odporu a jeho představitelů, především padlých studentů Jana Opletala, Jana Palacha a Jana Zajíce. Spontánní pieta za Václava Havla u sochy sv. Václava v roce 2011 potvrdila tuto funkci a ukázala spojitost disidentského hnutí s kulturním odkazem První republiky a také s národní symbolikou náměstí, která vznikla v devatenáctém století.

Ze života Václavského náměstí vymizelo během války židovské a německé obyvatelstvo, jejich domy byly po válce kvůli materiálnímu nedostatku často rozděleny a přiděleny novým pracovním silám, které se přistěhovaly z regionů. Na náměstí se opět rozvíjel kulturní a lokálně společenský život a Pražané se zde potkávali s mezinárodními návštěvníky hlavního města. Soustředily se zde netypické bary a kavárny, kde se projevoval odraz světových módních trendů, sice v mírných dávkách, ale stačilo to, aby vznikala jakási malá brána k velkému světu a kousek kosmopolitismu a exotiky v socialistickém světě.

Po sametové revoluci se Václavské náměstí stalo „magnetem“ pro velké množství turistů a podnikatelů ze zahraničí, kteří začali do náměstí investovat a zprovozňovat zde své obchody. V Praze se usadilo také více návštěvníků ze „západních“ zemí natrvalo a podílí se dodnes na kulturním životě kolem „Václaváku“. V soudobém tisku se náměstí často pojí i s migranty ze zemí s ekonomickou nouzí a nejistou politickou situací. Tyto příspěvky často přinášejí xenofobní konotace a připomínají opět národnostní symboliku náměstí. V dnešním každodenním životě Václavského náměstí se však navzdory podobným diskusím prolínají životní stezky mnoha lidí s velice rozmanitým původem, věkem a životním osudem. Tím se náměstí vrátilo ke své někdejší tradici a znovu se stalo místem mísení různých vlivů a kultur a otevřeným urbanistickým mikrosvětem.

 

Autor: Johannes Heinke

cs_CZ
en_GB pl_PL de_DE cs_CZ