Russian Émigrés in Interwar Czechoslovakia

Po událostech říjnové revoluce a občanské války musely podle různých odhadů až dva miliony obyvatel bývalé Ruské říše opustit svoji vlast. Československo se stalo jednou z důležitých destinací emigrace z území rodícího se Sovětského svazu. Dočasné, v některých případech ale i trvalé, útočiště tady našla řada významných osobností předrevolučního Ruska, vznikly zde i některé instituce, periodika a nakladatelství důležité pro celé „Rusko mimo Rusko“. Meziválečná Praha se stala také zásadním centrem formující se ukrajinské národní identity a v Praze sídlila i běloruská exilová vláda včetně dvou exilových prezidentů. Ačkoliv Československo představovalo z dlouhodobější perspektivy pro ruskou, ukrajinskou a běloruskou emigraci víceméně tranzitní zemi, exilové komunity zde rozvinuly bohatou kulturní, vydavatelskou, vědeckou, spolkovou a edukační činnost – zejména ta přinesla Praze v kontextu meziválečného exilu často užívané přízvisko „ruský Oxford“.

Kromě běženců, kteří dorazili do ČSR především z kraje dvacátých let společně s evakuovanými československými legiemi přes Dálný východ, přicházeli další přes Krym, Cařihrad a Bulharsko, přes Pobaltí či Polsko. Další skupiny a jednotlivci přibyli v první polovině dvacátých let na pozvání československé vlády (prostřednictvím Ministerstva zahraničních věcí): kromě studentů a zemědělců šlo i o některé vědecké osobnosti vykázané po konsolidaci sovětského režimu.

Přestože nejviditelnější příslušníci exilu patřili ke špičkám intelektuálních a uměleckých elit, k předním představitelům předrevolučních politických stran a k technické inteligenci, početně rozhodně nepředstavovali jeho většinu. Tu tvořili podle dobových statistik spíše příslušníci nižších společenských vrstev a mladí muži, kteří za sebou často měli zkušenost boje v občanské válce a kterým se teprve v emigraci dostalo vzdělání. Z hlediska politické orientace byla exilová komunita velmi různorodá. Podle údajů z konce dvacátých let se 40 % emigrantů hlásilo k monarchistickým směrům, přibližně stejný počet byl politicky nevyhraněný. K politicky a publikačně nejaktivnějším patřili členové Strany socialistů-revolucionářů (eseři), nejvlivnější politické síly předrevolučního Ruska.

Ta část exilu, která se rozhodla pro usazení a asimilaci ve smyslu splynutí s většinovou společností, usilovala především od konce dvacátých let o získání čs. občanství. Většina zejména mezinárodně aktivního intelektuálního a kulturního exilu si ale zachovávala tzv. nansenovské pasy (pojmenované podle komisaře pro uprchlictví při Společnosti národů Fridtjofa Nansena). Ty byly vydávány od druhé poloviny dvacátých let především v souvislosti s emigrací z území formujícího se Sovětského svazu, poskytovaly běžencům mezinárodní ochranu a umožňovaly jim vycestovat a vracet se do země, která průkaz vydala. Tyto průkazy si část exilové komunity zachovala ještě v průběhu čtyřicátých let.

Prvorepublikové Československo vyčleňovalo na pomoc emigraci masivní finanční prostředky v rámci bezprecedentní podpůrné iniciativy známé jako „Ruská pomocná akce“. Ta se odrazila podstatně i na složení exilové komunity. Motivací akce bylo zejména přesvědčení, že emigrace se bude moct brzy vrátit zpět a sehraje klíčovou roli při budování budoucího demokratického Ruska, svoji úlohu hrála i starší tradice rusofilství, ve dvacátých letech stále přítomná v domácím přístupu k ruské emigraci.

Jedním z cílů precizně organizované pomocné akce, poskytované bez ohledu na národnost a politickou orientaci, zamýšlené ale od počátku jako dočasná podpora, bylo umožnit mladým imigrantům vzdělání v rodném jazyce. V tom bylo v meziválečném období možné studovat kromě na středních školách i na řadě univerzit, především Ruské právnické fakultě, Ukrajinské svobodné univerzitě (v roce 1921 přesídlila z Vídně do Prahy), Ruské lidové univerzitě, Ruském pedagogickém ústavu J. A. Komenského, Ukrajinské vysoké pedagogické škole M. Drahomanova, Ukrajinské hospodářské akademii v Poděbradech či Ukrajinském studiu výtvarných umění.

V průběhu dvacátých a třicátých let působila v Praze řada vědeckých a paměťových institucí, významných v kontextu celé ruské a ukrajinské diaspory, mj. Archeologický institut N. P. Kondakova, Ruský zahraniční historický archiv, Ukrajinský sociologický ústav, Ruské kulturně historické muzeum na Zbraslavi či Muzeum osvobozeneckého boje Ukrajiny. V Československu působila i některá z předních exilových nakladatelství a periodik (Plamja, Volja Rossii).

V rámci Prahy se početnější exilové komunity usazovaly především na Vinohradech, ve Strašnicích, Dejvicích a Bubenči a v okrajových částech města. V nově budovaných čtvrtích Dejvic a Bubenče byly z prostředků emigrace postaveny tři ruské družstevní domy, včetně tzv. Profesorského domu v dnešní Rooseveltově ulici. Jedním z center náboženského života pravoslavné emigrace byl nově vybudovaný chrám Zesnutí Přesvaté Bohorodice na Olšanských hřbitovech (vysvěcen 1925).

Aktivity exilu z Ruska v průběhu třicátých let slábly společně se snižujícími se počty zde usazených emigrantů. Z přibližně 25 000 exulantů v době největšího rozkvětu exilové komunity kolem poloviny dvacátých let zůstalo na území ČSR v druhé polovině následující dekády jen přibližně 6000 až 8000 osob. Situace emigrace se měnila s následky hospodářské krize, jež zapříčinila kromě krácení podpory i zhoršení přístupu na pracovní trh. Rozhodující úlohu hrála i vyhrocující se mezinárodní situace včetně sbližování ČSR se Sovětským svazem. Tyto faktory, stejně jako i jistá provinčnost československého prostředí (ve srovnání s kosmopolitními metropolemi s mnohem početnějšími menšinami, jako byly Paříž či New York), vedly většinu emigrantů ve třicátých letech k odchodu především do západní Evropy nebo zemí severní a jižní Ameriky.

Zcela fatální se pro exilovou komunitu v Československu stal příchod rudé armády v květnu 1945. Osvobození s sebou přineslo zatýkání, výslechy a deportace stovek emigrantů jednotkami NKVD a vojenské kontrarozvědky SMĚRŠ. To se týkalo i řady osob s československým občanstvím, včetně osobností zcela integrovaných do institucionálních a armádních struktur meziválečné republiky. Jednou z nejvýraznějších postav deportovaných do gulagu byl generál Sergej Vojcechovský předválečný moravský zemský velitel a člen čs. generálního štábu. Osudy řady odvlečených zůstávají dodnes neznámé.

Additional material:

ANDREYEV Catherine – SAVICKÝ Ivan: Russia Abroad. Prague and the Russian Diaspora, 1918–1938. London: New Haven, 2004

BYSTROV Vladimír: Z Prahy do GULAGu aneb překáželi. Praha: Bystrov a synové, 1999

CHINYAEVA Elena: Russians outside Russia. The Émigré Community in Czechoslovakia 1918–1938. München: R. Oldenbourg Verlag, 2001

DOBUŠEVA Marina – KRYMOVA Viktorija (ed.): Dom v izgnanii: očerki russkoj emigracii v Čechoslovakii 1918–1945. Praha: RT+RS servis, 2008

KOPŘIVOVÁ Anastasie: Ruská, ukrajinská a běloruská emigrace v Praze. Adresář. Praha: Národní knihovna ČR – Slovanská knihovna, 1999

KOPŘIVOVÁ Anastasie: Střediska ruského emigrantského života v Praze (1921–1952). Praha: Národní knihovna ČR – Slovanská knihovna, 2001

POSTNIKOV Sergej P. (ed.): Russkie v Prage 1918–1928. Praha: Legiografie, 1928, reprint Praha: Národní knihovna ČR, 1995

RAEFF Marc: Russia Abroad. A Cultural History of the Russian Emigration, 1919 – 1939. New York: Oxford University Press, 1990

SCHLÖGEL Karl (ed.): Der große Exodus. Die russische Emigration und ihre Zentren 1917 bis 1941, München: Verlag C. H. Beck, 1994

VEBER Václav (ed.): Ruská a ukrajinská emigrace v ČSR v letech 1918–1945, Sborník studií 1-4. Praha: Seminář pro dějiny východní Evropy při Ústavu světových dějin FF UK v Praze, 1993-1996

Text vznikl ve spolupráci se spolkem Živé město za finanční podpory Městské části Praha 6.
Autor: Jakub Hauser
en_GB
cs_CZ pl_PL de_DE en_GB