Težké návraty

Těžké návraty

Statisíce československých občanů strávily válku (nebo její část) mimo československé území. Jen malá část z nich se mohla navrátit. Ať už před válkou žili v Praze či nikoliv, většinou se navraceli přes Prahu. Jejich návrat však nebyl nijak lehký. To se týká především lidí z židovských rodin, kteří jen málokdy mohli doufat v setkání s nejbližšími. Navíc se často nemohli vrátit do svých bytů, které byly již obsazeny a těžko se dostávali k majetku ukrytému u předválečných přátel a sousedů.

Praha se napříště měla stát městem ryze českým a jakýkoliv náznak sounáležitosti s německým jazykem a kulturou byl přísně trestán, Židy, kteří se zrovna vraceli z koncentráků, z toho nevyjímaje.
Své domovy opustili lidé během války z různých důvodů. Šlo jednak o ty, kterým se podařilo uprchnout do exilu, jednak o ty, kteří museli opustit své domovy kvůli nacistické perzekuci: byli kupříkladu odvlečeni na nucené práce do Německa nebo do koncentračních táborů. Do exilu odcházeli především lidé bezprostředně ohrožení nacismem – političtí odpůrci Hitlera a lidé z židovských rodin. Mezi československými občany z židovských rodin bylo samozřejmě mnoho politicky angažovaných odpůrců nacismu (především sociálních demokratů a také komunistů) a i ti, kteří se politicky neangažovali, se snažili v exilu zapojit do ozbrojeného boje proti nacistům, především v rámci britské armády. Ti, kteří nemohli bojovat, se snažili vojáky a vojenské snažení Spojenců podpořit jinak, kupříkladu tím, že vytvářeli zázemí pro vojáky – ve vojenských nemocnicích či jako pomocný personál, nebo, pokud mohli, finančně.

Velká část politických odpůrců nacismu a osob z židovských a romských rodin však utéct do zahraničí nestihla nebo z různých důvodů nemohla. Čekalo je pak zatčení a deportace do koncentračních táborů. Většina lidí, kteří byli podle norimberských zákonů definováni jako Židé, byla internována v ghettě Terezín a odtud poslána dále do pracovních a vyhlazovacích táborů.

V odloučení od domova si mnozí z těchto lidí v krizových a hraničních situacích představovali, jak nádherný bude návrat do osvobozené Prahy, jak se shledají s blízkými a jak začne život ve spravedlivé společnosti. Po válce se však vraceli do společnosti, která měla za sebou leta nacistické propagandy, vzájemného obviňování a nedůvěry. Zvláště ke konci války navíc kulminovala nenávist vůči všemu německému. Jak trefně poznamenal ve své knize Praha v černém historik Chad Bryant nenávist k Němcům byla kvůli válečné zkušenosti Čechů pochopitelná, měla ale i jiný důležitý smysl: „Slibovala sjednotit národ, atomizovaný informátory gestapa a rozdělený ekonomickou nerovností, černým trhem, mobilizací a politickým přesvědčením.“

Nenávist vůči Němcům a vůči Maďarům se promítla i do zákonodárství. Již podle Košického národního programu (odkaz – http://www.moderni-dejiny.cz/clanek/kosicky-vladni-program-5-4-1945/) pozbyly osoby německé a maďarské národnosti československé občanství. Výjimkou byli tzv. antifašisté. Průkaz antifašisty, který měl pomoci (často však nepomohl) k vyjmutí z protiněmeckých nařízení, vydávaly místní či okresní národní výbory, které po celém Československu nahradily ihned po ukončení války tradiční strukturu místních zastupitelstev. Podmínkou k získání antifašistického průkazu bylo prokázání loajality vůči českému či slovenskému národu za války a diskriminace ze strany nacistů. I osoby, které se právě vrátily z koncentračních táborů (Židé i političní odpůrci nacismu) a které zvolily při sčítání lidu v roce 1930 národnost německou, musely požádat o přezkoušení loajality českému národu a doufat, že bude uznán jejich antifašistický statut. Navíc, jen ti, kteří získali statut antifašisty měli nárok na československé občanství, se kterým se pojilo právo na získání pracovního místa, právo (alespoň teoretické) na restituci majetku, možnost sňatku a jiné.

Pro většinu členů židovských rodin, kteří válku přežili, bylo ale pro poválečné období naprosto určující zjištění, že jejich nejbližší, ale také přátelé a kamarádi nepřežili. Praha, do které se tak těšili, jim proto také připomínala ztracený rodinný život, který byl nenávratně a násilně ukončen. S novou situací, spojenou navíc s fyzickým vyčerpáním, ztrátou veškerého majetku, nemožností návratu do předválečného bytu a u některých navíc s problémy s občanstvím, se přeživší či navrátivší z exilu vyrovnávali různě, jak o tom svědčí příběhy několika osob, se kterými se čtenář může seznámit po rozkliknutí několika míst na mapě Prahy.

Literatura

Petr Brod: Židé v poválečném Československu, in: Václav Veber (ed.): Židé v novodobých dějinách: Soubor přednášek FF UK (Praha, 1997), s. 177–189.

Kateřina Čapková: “Germans or Jews? German-speaking Jews in postwar Poland and Czechoslovakia,” Jewish History Quaterly, 2013/2, s. 348–362. Vyjde v češtině v časopise Soudobé dějiny.

Jan Láníček: Czechs, Slovaks and the Jews, 1938–1948: Beyond Idealisation and Condemnation. Basingstoke: Palgrave 2013, vyjde v češtině u nakladatelství Academia.

Hana Mejdrová (ed.): Trpký úděl: Výbor dokumentů k dějinám německé sociální demokracie v ČSR v letech 1937–1948. Praha: Ústav mezinárodních vztahů 1997.

 

Autorka: Kateřina Čapková

pl_PL
cs_CZ en_GB de_DE pl_PL