Hudba

Česko-německý hudební život v Praze

Národnostní postoje a zájmy se stejně tak jako ve společenském životě a umění projevovaly také v oblasti hudby a jejích institucí. V pražském hudebním životě dvacátých a třicátých let hrála jazyková a národní identita značnou roli. Existovaly různé názory na to, zda by se hudební život německy a česky mluvících Pražanů měl odehrávat společně nebo odděleně. V lednu 1918 publikovaly české Národní Listy polemický článek proti česko-německým koncertům v Praze. Téhož dne na něj reagoval německý deník Deutsche Zeitung Bohemia následující zprávou:
„Pražské koncerty a utrakvismus. Pod tímto názvem zahájily dnes Národní listy válečné tažení proti utrakvistickým koncertům v Praze, tedy proti těm koncertům, které jsou inzerovány dvojjazyčnými plakáty a k nimž se vydávají dvojjazyčné programy. Tento přežitý a nezdravý staropražský utrakvismus má zmizet. Účel těchto akcí – získat pražské obecenstvo, které mluví a cítí německy – stejně nemůže být naplněn. Účast Němců je údajně nízká a Češi takové koncerty nevyhledávají. Nabízí se proto jediné řešení: ‚Skoncujme s utrakvismem v hudbě!‘ Jak je vidět, i hudební život se stal bitevním polem boje za ‚národní očistu‘.“ [1]

Dělení „utrakvistického“ [2], tedy německo-českého hudebního života, na německý a český však začalo ještě dříve, než byla vyhlášena Československá republika. Zatímco každodenní život se pro značnou část obyvatel Prahy odehrával jak v češtině, tak němčině, na úrovni kulturních institucí fungoval hudební život do značné míry na dvou odlišných kolejích.

Stejně jako v jiných městech habsburské monarchie, jako bylo Brno či Lublaň, se česká a německá hudební scéna začala rozcházet již od druhé poloviny 19. století. Jako první se na české a německé rozdělily pěvecké spolky, kde jazyk hrál samozřejmě velkou roli. Některé pražské sbory s dvojjazyčným repertoárem se tak rozdělily vedví. Tento vývoj vyvrcholil založením Deutscher Männer-Gesangverein (Německého mužského pěveckého sboru) roku 1866. Netrvalo dlouho a na česká a německá se začala rozlišovat i divadla. V roce 1866 bylo založeno Prozatímní divadlo, předchůdce Národního divadla. Mezi hlavní německé scény patřilo Königlich Deutsches Landestheater (dnešní Stavovské divadlo) a od roku 1888 Neues Deutsches Theater (dnešní Státní opera).

Naopak v prvním desetiletí dvacátého století český a německý umělecký svět opět sblížila avantgarda, nový umělecký směr, který neznal hranice národních států. Nehledě na národnost měli Češi i Němci až do dvacátých let stejné hudební idoly: Richarda Wagnera, Richarda Strausse a Gustava Mahlera. Hugo Hecht, Kafkův spolužák, vzpomíná: „Ovšem – kolem květnového festivalu v Praze se sdružovali vynikající wagnerovští pěvci, takže dokonce i zapřisáhlí Češi přišli do německého divadla, jehož návštěvě se obvykle vyhýbali. Avšak my mladí Židé jsme často navštěvovali německé i české scény, v průběhu let měla naše rodina zároveň předplatné v obou divadlech, takže jsme viděli také česká představení Wagnera.“ [3] Institucionální rozdělení německého a českého hudebního života tak nikdy neznamenalo úplné rozdělení obecenstva.

Založení první Československé republiky po roce 1918 také český hudební život poznamenalo. Rudolfinum bylo zestátněno a přeměněno v parlament. Ve Stavovském divadle (doposud Königlich Deutsches Landestheater) se už nehrálo v němčině, ale v češtině. Národnostními přemi zatím nedotčená konzervatoř, kde byli do roku 1918 zastoupeni stejnou měrou němečtí i čeští učitelé a studenti, byla znárodněna. Proto byla založena roku 1920 Deutsche Akademie für Musik und darstellende Kunst (Německá akademie hudby a divadla). Za první republiky se německé hudební instituce mohly rozvíjet nezávisle na českých na základě zákonů o ochraně menšin. [4] Jedna z mála institucí, která za první republiky fungovala s česko-německým vedením, byla Mozartova obec.
Ve třicátých letech česko-německá kulturní spolupráce sílila. K tomu přispívala přítomnost mnoha německy mluvících emigrantů, mezi nimiž byla řada umělců, kteří přišli do Prahy z nacistického Německa a Rakouska. Peter Demetz označuje pozdní třicátá léta za „zdaleka nejproduktivnější dobu kulturní spolupráce Němců a Čechů“. [5] S okupací Československa roku 1939 došlo k úpadku a zrušení liberálních kulturních institucí.

Hudební kontakty s Vídní

Společný jazyk se stal i tím, co často spojovalo Prahu a Vídeň – dvě středoevropská města, která jsou považována za hudební metropole. Vzájemné vztahy se odehrávaly zejména mezi německy mluvící menšinou v Praze a Vídní, či naopak mezi česky mluvící menšinou ve Vídni a Prahou.

Hudební život vídeňské české menšiny se příliš nelišil od toho pražského. Podle vzoru pěveckého spolku Hlahol (založen r. 1861) vznikla ve Vídni řada podobných hudebních spolků, např. Slawischer Gesangsverein, Slovanská beseda a Lumír. Pořádaly se společné akce českých, vídeňských českých a německých sborů. Většina vídeňských pěveckých sborů se stala roku 1908 členy Pěvecké obce československé, která sídlila v Praze.

Hudební kontakty s Vídní fungovaly přirozeně až do pádu habsburské monarchie. Vídeň nebyla pouze politickým, ale též kulturním centrem Rakouska-Uherska. Situace se změnila po roce 1918, kdy vzniklo samostatné Československo a vztahovat se k Vídni jako kulturnímu centru působilo jisté politické tenze. Hudební vztahy se proto od roku 1918 zakládaly především na osobních kontaktech.

Biografie nesčetných herců, pěvců a dirigentů zrcadlí osu Praha – Vídeň – Berlín, přičemž Praha často sloužila jako odrazový můstek do Vídně. Řada českých hudebníků studovala na konzervatořích ve Vídni nebo Lipsku. Stejně tak se v případě, že usilovali o vydání svých děl, obraceli skladatelé z Čech a Moravy spíše do Lipska, Berlína nebo do Vídně. Vyjma Hudební matice Umělecké besedy v Praze hudebních nakladatelství mnoho nebylo.

V meziválečném období se Praha stala důležitým pódiem německojazyčného divadla, hlavně pod vedením vídeňského hudebního ředitele Alexandra von Zemlinského. Ale i v oblasti současné hudby existovaly přímé kontakty mezi Prahou a Vídní. Příkladem je Spolek pro soukromé provozování hudby (Verein für musikalische Privataufführungen) s pobočkou ve Vídni i v Praze, který vznikl na základě osobního kontaktu skladatelů Alexandra von Zemlinského a Arnolda Schönberga (viz anotace).

[1]Deutsche Zeitung Bohemia, 3. 1. 1918, s. 2 (citaci přeložila autorka textu).
[2]„Utrakvistický“ (lat.) znamená „pod obojí způsobou“. Tento pojem se v dobovém tisku užívá přeneseně pro česko-německou společnost; původně označuje křesťanskou konfesi, která vzešla z husitství v 15. století.
[3]Hugo Hecht: Zwölf Jahre in der Schule mit Franz Kafka. In: „Als Kafka mir entgegenkam…“ Erinnerungen an Franz Kafka (ed. Klaus-Gerd Koch), Berlin 2005, s. 37 (citaci přeložila autorka textu).
[4]V ústavní listině Československé republiky byl jako oficiální jazyk republiky stanoven „československý jazyk“, ale odstavec o ochraně menšin stanovil mj., že „státní občané republiky Československé mohou v mezích všeobecných zákonů volně užívati jakéhokoli jazyka ve stycích soukromých a obchodních, ve věcech týkajících se náboženství, v tisku a jakýchkoli publikacích nebo ve veřejných shromážděních lidu“ (Ústavní listina Československé republiky § 128).
[5]Peter Demetz: Mein Prag. Erinnerungen 1939–1945. Wien 2007, s. 64.

Více o tématu:

Jitka Bajgarová, Andreas Wehrmeyer (ed.): Mosty a propasti: Česko-německé hudební vztahy v meziválečném Československu. Sborník ze stejnojmenné mezinárodní muzikologické konference konané 3. – 5. 11. 2011 v Praze, Praha: Etnologický ústav Akademie věd České republiky – Regensburg: Sudetendeutsches Musikinstitut, 2014.

Jarmila Gabrielová: Prag als Musikstadt im 19. Jahrhundert. Schwerpunkte und Desiderata bisheriger und künftiger Forschung. In: Musik – Stadt. Traditionen und Perspektiven urbaner Musikkulturen, I, s. 223–234.

Viktor Velek: Identität in der Musikkultur der Wiener Tschechen, in: Musik – Stadt. Traditionen und Perspektiven urbaner Musikkulturen, Leipzig 2011, s. 248–260.

 

Autorka: Martha Stellmacher

cs_CZ
en_GB pl_PL de_DE cs_CZ