Opletalova 1441/19

Tato budova byla původním sídlem pražské pobočky Sicherheitsdienstu. Sicherheitsdienst, řízený z Berlína Reinhardem Heydrichem, byl jednou ze sekcí SS a v Protektorátu dohlížel na Gestapo a různé policejní orgány. Hlavním účelem této organizace byl nicméně sběr informací. Za Protektorátu disponoval Sicherheitsdienst téměř neomezenou mocí – mohl kohokoliv dle libosti sledovat i zatknout. Získané informace putovaly mocenským špičkám v Praze i Berlíně. Většina těchto informací se sbíhala v měsíčních svodkách, často členěných do tematických sekcí. Smíchovský přispíval do sekce o české populaci – informoval o česko-německých vztazích, obsahu českých novin, odbojových aktivitách, hnutích (kupříkladu o českých fašistech), české protektorátní vládě a mnoha dalších věcech souvisejících s českými postoji k nacistické vládě.

Pro Sicherheitsdienst byly obzvlášť cenné starší Smíchovského konexe na české fašisty. Prvním úkolem, který dostal, bylo sepsat zprávu o Rudolfu Gajdovi, jednom z jejich čelních protektorátních představitelů. Smíchovský, pracující pro Siecherheitsdienst v utajení, do zprávy zakomponoval také informace načerpané při rozhovorech s fašisty a dalšími lidmi. Organizace jej rovněž pověřila úkolem najmout české fašisty jako informátory. Smíchovský ve své výpovědi hovořil o fašistech jako o chuligánech a diletantech, zajišťujících si za kolaborantské vlády pozice a bohatství prachobyčejným vyděračstvím. Tento názor sdílelo za nacistického režimu mnoho lidí – čeští fašisté byli považováni za nespolehlivé živly s pochybnou inteligencí a jejich sklony k násilnickému, nekontrolovanému chování na veřejnosti nezřídka působilo režimu potíže.

Hledání informátorů mezi českými fašisty poukazuje na jeden z mnoha vážných problémů, kterým byli Sicherheitsdienst a Gestapo nuceni po roce 1939 čelit. Sicherheitsdienst neměla v březnu 1939 k dispozici ani pořádnou kancelář – agenti proškolovali své informátory v hotelových halách poblíž Opletalovy ulice 1441. Jen velmi málo okupantů mluvilo česky či disponovalo alespoň minimálním porozuměním české historii, politice a kultuře. Okupanti se proto zpočátku museli obracet na sudetské Němce, z nichž mnozí byli členy Vlastenecké fronty (Heimatfront) Konráda Henleina, případně na problematické vrstvy české společnosti, mezi které patřili právě čeští fašisté. Potíže jim působila také nedostatečná organizovanost či dokonce neukázněnost mužstva. Podle Smíchovského byl Leopold Übelacker, tedy muž, kterému předával informace, proslavený tím, že chodil na flámy s českými informátory a že se rád převlékal do různých špionážních uniforem. Za to, že se vydával za poručíka Gestapa, však nakonec skončil ve vězení a roku 1941 byl dokonce poslán do koncentračního tábora. Smíchovský píše, že později pracoval pro Sicherheitsdienst v Brně a roku 1944 byl povolán do Wehrmachtu.

Co však Smíchovský nezmiňuje, je skutečnost, že Überlacker držel ochranná křídla nad řadou českých fašistů. S příjezdem Reinharda Heydricha v roce 1941 však jejich hvězda pohasla a s nimi patrně pohasla i hvězda Überlackerova. Ať už to bylo jakkoliv, jisté je, že hrůzovláda SD i Gestapa se zdála být velmi efektivní, a to i přesto, že se zpočátku potýkala s problémy, neboť spoléhala snad na ten nejméně důvěryhodný segment populace. Navíc i klíčové postavy jako Überlacker působí pozoruhodně nekompetentním dojmem. Jak je tedy možné, že nacistický systém dohlížení a teroru byl nakonec tak úspěšný?