Kolaborace

Kolaborace

Před nacistickou okupací Prahy a zřízením Protektorátu Čechy a Morava byl výraz „kolaborace“ synonymem pro „společnou práci“ či „spolupráci“. Během několika následujících let však toto slovo nabylo ještě druhý, poněkud hrozivější význam, jehož výstižnou definici je možné najít v jednom z poválečných výkladových slovníků: „nečestná spolupráce (zejm. politická) s vládnoucím nepřítelem, u nás zejm. s nacistickými okupanty“. Obdobné etymologické proměny lze ostatně pozorovat na celém kontinentu, neboť soudy s kolaborujícími krajany a identifikace obviněných pro poválečné retribuční procesy probíhala téměř ve všech zemích Evropy. Koneckonců už Edvard Beneš v rozhlasovém projevu z února 1945 prohlásil, že Československo „provede očištění republiky od fašismu, nacismu a kolaborantství tak, jako se to děje ve všech osvobozených státech“.

Nacistická vláda byla na spolupráci s občany okupovaných zemí, zejména ve vysoce industrializovaných oblastech považovaných za Lebensraum, jako byl třeba protektorát Čechy a Morava, zcela závislá. Ve svém snažení však byli nacističtí vládci i navzdory hrdinským skutkům odbojových skupin pozoruhodně úspěšní. Mnozí čeští představitelé z období Druhé republiky si udrželi posty i v protektorátní vládě. Na 400 000 českých úředníků zaměstnaných ve státní správě dohlíželo pouze deset tisíc Němců. Novináři publikovali v českých novinách propagandistické články. Dělníci vyráběli zbraně pro Wehrmacht. Desítky tisíc Čechů udávaly své krajany Gestapu.

Je ale vůbec možné to všechno považovat za „kolaboraci“? Výše uvedená definice nedokáže rozlišit mezi jednotlivými druhy spolupráce. Přestože výraz „kolaborace“ ve svém jádru vyjadřuje nejen konání, ale také morální odsudek, tato definice není schopna odhalit motivy a úmysly kolaborantů. Není snad rozdíl mezi aktivní a nadšenou kolaborací Emanuela Moravce a neochotnou, v podstatě tragickou kolaborací Emila Háchy? Či mezi dělníkem, který se v práci pouze ulíval, a dělníkem, který se přidal k odboji? Proč byli někteří dělníci nuceni se rozhodnout, zda zůstat v práci a vyhnout se tak jistému uvěznění a smrti, zatímco ostatní ne? Co vedlo lidi k tomu, že udávali a ničili životy svých sousedů, přátel či příbuzných?

Ačkoliv se po válce s úplně stejnými otázkami potýkaly retribuční soudy, vzbuzuje tato dvojznačnost další otázky, jejichž zodpovězení by nám snad pomohlo lépe pochopit toto děsivé období pražské historie. Jaké možnosti měli na výběr lidé, kteří v Protektorátu žili? Proč se pod nacistickou nadvládou chovali tak, jak se chovali? Jaké to mělo důsledky? Proč někteří z nich režim aktivně podporovali? Co si mysleli, že získají a čeho dosáhnou?

Na tomto textu se snažíme vysledovat aktivity Jiřího Arvéda Smíchovského, česky i německy hovořícího Pražana, který se krátce po nacistické okupaci stal ve svém domovském městě jedním z nejznámějších agentů Sicherheitsdienstu. Co vedlo vysoce vzdělaného veterána první světové války Smíchovského k tomu, aby se k Sicherheitsdienstu přidal? Koho udal a zradil a s jakým úmyslem? Na následujících stránkách se podíváme také na roli Smíchovského ve špionáži a protektorátních represích. Prostřednictvím Smíchovského se lze dozvědět mnohé o zmatených a chaotických počátcích nacistické hrůzovlády i o tom, proč byla tato hrůzovláda tolik úspěšná. Smíchovský rovněž odhaluje, proč sehrálo udavačství a špionáž klíčovou roli v likvidaci pražských Židů. Poválečný retribuční soud odsoudil Smíchovského v roce 1947 k doživotnímu vězení. Právě dokumenty, které vznikly během tohoto soudního procesu, nám umožňují sledovat jeho aktivity a pátrat po jeho motivech.

Jiří Smíchovský

Jiří Smíchovský byl rodilým Pražanem. Narodil se roku 1898 do prominentní staré pražské rodiny. Jeho otec byl majitelem tiskárny, avšak Smíchovský měl s kariérou jiné plány. Roku 1916 byl přijat ke studiu na Pražské německé univerzitě. Krátce poté obdržel povolávací rozkaz do habsburské armády a roku 1918 jej v bojích v Albánii zajali Italové. Smíchovský před soudem vypověděl, že v poválečné dekádě dokončil studium práv na německé univerzitě, získal akademické tituly v teologii v Praze a na římském Collegiu Germanicu a studoval dějiny v Paříži a Římě, kde habilitoval. Do Prahy se vrátil roku 1929. Zde, jak uvádí ve své výpovědi, se „věnoval po nějakou dobu i povolání advokátnímu“.

Smíchovského právnická praxe byla nicméně pouhá zástěrka. Krátce po svém zajetí Italy byl proškolen ve špionážní činnosti a v meziválečném období pracoval pro italskou rozvědku. Aby mohl po návratu do Prahy sbírat informace pro italskou ambasádu, vstoupil do řady organizací a politických stran – byl u národních socialistů, sociálních demokratů, ve Straně lidové i u fašistů. Krátce po okupaci zatkli Smíchovského agenti Sicherheitsdienstu, kteří jej, jak tvrdí, přinutili stát se jejich informátorem. To však popírá šéf pražské pobočky Sicherheitsdienstu, podle něhož organizace během prvních měsíců okupace přijímala pouze dobrovolníky. Ať už to bylo jakkoliv, Smíchovský byl na svou práci pyšný a ačkoliv se od nacistických zločinů snažil distancovat, tato pýcha z jeho výpovědi vyzařovala. Ostatně i soudní tribunál konstatuje, že Smíchovský „sám doznává, že již ve svém mládí jako středoškolský student byl zpravodajsky činným“.

Ačkoliv byl Smíchovský tajný agent, soudní tribunál vynaložil velké úsilí, aby porozuměl nejen jeho charakteru, ale i tomu, co jej vedlo k tomu stát se jedním z nejznámějších informátorů a agentů-provokatérů Sicherheitsdienstu. Rozsudek například velmi detailně vysvětluje, jak Smíchovský „sám střídal svoji národnost podle okolností“, což soud i mnoho Čechů v poválečném období chápalo jako naprostou absenci morálních zásad. Tribunál konstatuje, že Smíchovský se v cenzu roku 1921 přihlásil k české národnosti, avšak roku 1939 se stal občanem Německé říše. (Smíchovský ve své česky sepsané výpovědi uvádí, že se k německé národnosti přihlásil již po roce 1918, avšak účastnil se českého kulturního a politického dění.) Během války a po ní představovali takzvaní obojetníci pro mnohé Čechy symbol selhání a neschopnosti zastávat nějaký názor, neschopnosti sloužit národu právě v okamžiku ohrožení jeho samotné existence. Někteří lidé, mezi nimi i Smíchovský, za okupace využívali svého postavení „na pomezí“ pro vlastní zisk.

Mnoho údajných Čechů, kteří během okupace získali německé občanství – dle československého Ministerstva vnitra se jednalo o 300 000 osob – bylo v rámci úsilí o „očistu“ poválečného národa souzeno za „zločiny proti národu“. Soud ovšem dospěl k závěru, že Smíchovský nebyl jen pouhý bezpáteřní obojetník – jednalo se o člověka „chladnokrevného“ a „cynického“, jehož osobnost se vyznačovala „abnormální intelektuální schopností“. Jeden ze svědků nazval Smíchovského psychopatem s absencí jakéhokoliv zájmu o druhé. Jiný vypověděl, že „chtěl udělat něco velkého“ a užíval si své moci nad ostatními. Soudní dokumentace tedy načrtá obraz profesionálního špióna, který lidi kolem sebe chápal jako figurky na šachovnici, jimiž se snažil manipulovat, přičemž tato hra mu dodávala pocit uspokojení – byl člověkem bez národnostní identity ve věku nacionalismu, člověkem bez politické identity ve věku extrémní politiky. Nebo to tak alespoň vypadá. Je to ale všechno?

K období 1933–1945, tématům holokaust, kolaborace a uprchlíci z nacistického Německa, jsme vytvořili tištěnou mapu Praha sdílená a rozdělená 1933–1945.

Mapu si můžete stáhnout zdeči si ji můžete vyzvednout v:

  • kanceláři Prague City Tourism (Arbesovo nám.4., Praha 5; Rytířská 31, Praha 1),
  • Městské knihovně (Mariánské nám. 1, Praha 1),
  • a Multikulturním centru Praha (Náplavní 1, Praha 2).

Mapa je zdarma.

Mapový podklad pro tištěnou mapu poskytlo sdružení Auto*Mat (Zelená mapa Prahy).

Autor: Chad Bryant
cs_CZ
en_GB pl_PL de_DE cs_CZ