Nebozízek

Období: 1850–1918

Seminárská zahrada (Seminargarten) tvoří společně se Strahovskou zahradou (Strahower Garten) a Kinského zahradou (Kinsky-Garten) Petřínské sady (Petříner Parks), které byly až do druhé světové války nejoblíbenějším vycházkovým místem Pražanů. Z restaurace, která zde byla postavená, se otevírá mimořádně hezký pohled na Prahu. A právě u jednoho stolku v této restauraci se Franz Kafka rozhodl stát spisovatel, jak o tom později píše ve svých denících.

Franz Kafka: Deníky

Jde o toto: Jednou před mnoha lety jsem, jistě celý smutný, seděl na petřínské stráni. Přemítal jsem, co si vlastně přeju od života. Ukázalo se, že mým nejzávažnějším či nejvábivějším přáním je získat takový náhled na život (a dovést o něm druhé písemně přesvědčit – což s tím ovšem nevyhnutelně šlo ruku v ruce), v němž by si život sice zachoval tíhu svých pádů a vzestupů, ale zároveň by se neméně jasně vyjevil jakožto nic, jakožto sen, jakožto vznášení. Snad by to bylo krásné přání, kdybych si je byl správně přál. Třeba jako přání s úzkostlivou řemeslnou pečlivostí stlouci stůl a zároveň při tom nic nedělat, a to ne snad tak, že by někdo mohl říci: „Ten bere práci s kladivem jako nic,“ nýbrž „Ten bere práci s kladivem jako opravdovou práci s kladivem a zároveň jako nic,“ čímž se arci ta práce s kladivem stala ještě smělejší, ještě rozhodnější, ještě skutečnější a chceme-li ještě šílenější.

Jenže on si vůbec nedovedl takhle přát, protože jeho přání nebylo žádné přání, byla to jen obrana, ochočování nicoty, zdání jakési živosti, jež chtěl dodat oné nicotě, do níž tehdy sice učinil sotva první uvědomělé kroky, již však už cítil jako svůj živel. Bylo to tenkrát jakési rozloučení s šálivým světem mládí, nikdy se jím ostatně nedal přímo klamat, podléhal pouze klamavému řečnění všelijakých autorů kolem. Odtud tedy ona nezbytnost „přání“.


Procházka vznikla v rámci projektu „Democracy on the Brink. Historical lessons from the late 1930s“, jenž je součástí programu Europe for Citizens financovaného Evropskou unií.