Kina a ženský herecký ideál

Období: 1918–1945

Kino, biograf, kinematograf, tato tři synonyma označovala jedno z nejpopulárnějších míst, kde lidé trávili volný čas po celé 20. století. Kina na počátku svého vzniku byla znakem modernity a filmy fascinovaly návštěvníky napříč věkovými kategoriemi, pohlavími, společenskými vrstvami. Jak populární kina byla, dokazují i počty, do roku 1919 v Praze fungovalo 40 kin, ve 20. a 30. letech jich bylo už okolo 110. Z počátku se pouštěly filmy němé, případně doprovázené živou hudbou, kolem 30. let se začal prosazovat film zvukový. V českém prostředí byly velmi populární filmy americké, československé a německé produkce.[1]

Filmové herečky

Herečky se ve filmu začaly objevovat již od jeho vzniku a staly se předmětem veřejného zájmu. V dobových časopisech a novinách byly probírány nejen jejich herecké výkony, ale také osobní životy. U hereček byl navíc hodnocen a komentován jejich vzhled a módní vkus. S rozmachem filmového průmyslu tak nastal i rozvoj průmyslu kosmetického a módního. Mnoho žen-divaček toužilo být jako jejich vzory-herečky.[2]

Vizuální ideál ženské hrdinky v populárních německých filmech 20. a 30. let zhodnotil filmový kritik a novinář Otto Rádl v časopise Přítomnost:

„Německý film má k nám přirozeně nejkratší cestu a působil u nás již před válkou nejbezprostředněji, za války převládal úplně, aby po ní v době hledání nových směrů stylisačních po stránce umělecké dosáhl prvního místa, které bylo utvrzeno v úplnou hegemonii rozšířením filmu zvukového a mluveného. Erotický ideál filmu německého měl také po celkovou shodu našeho a německého ideového i morálního klimatu možnost dosáhnouti nejpřibuznějšího přijetí. Byla-li již v nejstarších počátcích v Německu i na celém světě ztělesněním vrcholu karakterisačního umění mimického a současně ideálem naprosto odtělesněného, produševnělé erotiky Asta Nielsenová, byla zakrátko později stejně i u nás snem vášnivé a krásné ženy i dokonalé dramatické představitelky Pola Negriová, stejně jako byla typem slunného pečlivého mateřského a vykupujícího ženství jemná Henny Portenová.

Upíři a Markétky dneška
Odrůda ‚vamp‘ patří při své zdánlivé naprosto mondénní modernosti posledního data k nejstarším erotickým typům. Není mezi nimi valného rozdílu, počínaje ženou Putifarovou a Kleopatrou a konečně Marlenou Dietrichovou. To, co se na ni mění, není než detail kostymu a vnější rekvisita: její nejvlastnější prostředky hereckého projevu, linie lýtek, rozevření stehen, zvlnění boků, zachvění ňader, rozevření rtů a přivření víček, všechno to zůstává v průběhu věků neměnnými…“[3]


[1] I. Koeltzsch: Praha sdílená a rozdělená, Praha: NLN, 2015, s. 240–265.

[2] M. Pachmanová: Civilizovaná žena: Ideál i paradox prvorepublikové vizuální kultury, Praha: UMPRUM, 2021, s. 134–141.

[3] O. Rádl: Erotický ideál doby ve filmu, Přítomnost 22 (1931), s. 346.

Zdroje vyobrazení:

Asta Nielsenová: Rozkvět, roč. 19, čís. 46., s. 8.

Marlene Dietrichová: Rozkvět, roč. 24, čís. 26., s. 13.