Významné ženy německy hovořící Prahy

V Praze se mluvilo německy už od středověku, ale kolik lidí a co to znamenalo, byla otázka, která byla často politizovaná českým i německým národním hnutím. Až do revoluce 1848 nebyly oba národy jednoznačně odděleny, používání němčiny bylo spíše záležitostí sociální třídy, se vzrůstající silou českého obrození se ale situace začala měnit. Od šedesátých let 19. století, kdy začala být dostupná data, klesal počet Němců v Praze. Nemuselo to být tím, že by se lidé stěhovali – mnoho dosud bilingvních rodin začalo třeba používat z různých důvodů jako svůj první jazyk češtinu. S tím, jak se do průmyslových předměstí Prahy stěhovali čeští dělníci, klesal i podíl německy hovořících v populaci. S tímto vývojem se radikalizovaly i politické strany, které jednotlivé jazykové skupiny zastupovaly.

Ačkoliv z dobového tisku by se mohlo zdát, že v Praze žily dvě naprosto odlišné skupiny obyvatelstva (časté byly výzvy, aby lidé nenakupovali v obchodech druhého tábora, rozdělilo se školství i kulturní život), v každodenním životě se lidé stýkali, hovořili více jazyky a navštěvovali kulturní akce napříč národnostním dělením. Skupinou, která často uvízla v těchto národnostních sporech uprostřed, bylo pražské židovstvo. Některé osobnosti, jejichž život náš projekt připomíná, byli právě pražští Židé a Židovky. Například fotografka Grete Popper.

Situace se nevyřešila ani po vzniku Československa a Praha zůstala místem konfliktů – spor o Stavovské divadlo, povinnost českých titulků u zahraničních filmů nebo tzv. boj o insignie, se kterými vás náš projekt seznamuje, ukazují, že se německá politika postupně dostávala do defenzivy. Praha však zůstávala kulturním centrem českých Němců – sídlily zde kulturní instituce nebo univerzita a třeba na zpěvačku Německého divadla v Praze Herminu Medelskou chodili lidé obou národností.

Na pozadí národnostních sporů se odehrávaly i další velké společenské proměny, jako byl boj za ženská práva. V českých zemích byl tento boj dlouho ve stínu boje za národní sebeurčení – ženy se měly osvobodit především pro posílení svého národa. První emancipační projekty v Praze jsou proto spojeny se jmény výrazných osobností českého obrození, jako byli Vojta Náprstek a Americký klub dam, Eliška Krásnohorská a gymnázium Minerva nebo s aktivitami Marie Riegrové.

Feministické aktivity, které přesahovaly rámec národního osvobození, se rozvíjely v socialistických kruzích. Po vzniku Československa, kdy bylo zavedeno i hlasovací právo žen, to byly poslankyně ze socialistických stran obou národností, které prosazovaly legislativu podporující ženy (zde se můžete dočíst o Irene Kirpal a dalších německých sociálnědemokratických poslankyních).

Další vývoj emancipace žen proběhl po druhé světové válce, to už se na něm ale německá menšina v Praze nemohla podílet. Náš projekt ukazuje právě to, že vývoji českých dějin dávali důležité impulzy i občané, kteří se hlásili k německé národnosti.

Autorka úvodu: Karin Hoření, Autorka míst: Lenka Barišová

Téma vzniklo díky podpoře Česko-německého fondu budoucnosti v roce 2023.