Susanne Jicha(-Götzl-Steinberg)

Období: 1918–1945

Operní pěvkyně Susanne Jicha pocházela z Vimperku. Již od dětství projevovala pěvecké i herecké nadání. Jaké byly její dětské začátky, popisuje Maria Anna Waldek, která po smrti Susanne Jicha sepsala do šumavského periodika Waldheimat její nekrolog.

Matka Susanne Jichy byla říšská Němka, a i když se sama hudbě nevěnovala, byla mimořádně hudebně nadaná. Není tedy divu, že její dvě dcery Suse a o několik let mladší Trude zpívaly a hrály již od útlého věku. Jejich oblíbenou hrou se brzy staly operety. Uspořádaly například komorní provedení operety Dráteník pro nejužší rodinný kruh: Jako jeviště sloužil velký koberec a dívky jen ve dvou hrály a zpívaly všechny role. Když už Trude, která byla ještě hodně malá, docházely síly, temperamentní Suse jí rychle pomohla vrátit se do role pořádnou fackou.[1]

Susanne byla tedy vyslána do Prahy k pedagožce zpěvu Marii Nedbalové k posouzení talentu. Ta Susanne doporučila ke kariéře operní zpěvačky. Zpěv studovala také u německé operní herečky a pedagožky Lilli Lehmannové, která svou kariéru započala také v Praze. Angažmá v Německém divadle získala Susanne v roce 1912, kde působila do roku 1930. Za tu dobu ztvárnila role jako: Donna Anna, Elvíra, Salome, Káťa Kabanová, Brünhilda, Jenufa. V roli Isolde z Wagnerovy opery Tristan a Isolda se v roce 1930 loučila s Německým divadlem, aby následovala svého muže Hanse Wilhelma Steinberga, který v Německém divadle působil jako dirigent od roku 1925, do Frankfurtu nad Mohanem.

V německých novinách Prager Presse popsali poslední představení Susanne Jichy následovně:

Při tomto dojemném provedení Tristana v Novém německém divadle, které bylo vzhledem k okolnostem dvojnásob dojemné, dali Pražané odcházející umělkyni zcela jasně najevo, jak těžké je pro ně loučení a jak moc jim bude chybět. Plný sál (navzdory tomu, že se toto zřídka uváděné dílo hrálo zrovna nedávno) a vášnivé, nekonečné ovace po každém dějství hovořily výmluvně o nezapomenutelných dojmech, které zanechává dlouholeté působení Susanne Jichy v srdcích posluchačů jako živoucí pomník.[2]

V roce 1932 30. května v průběhu cesty do Ruska, kam doprovázela svého muže, zkolabovala a zemřela ve věku 42 let. O její smrti také informovali v Prager Presse následovně:

Zemřela Susanne Jicha. Zpráva o předčasném úmrtí Susanne Jichy, přicházející z Frankfurtu nad Mohanem, hluboce zasáhne každého, kdo přišel v posledních dvou desetiletích do styku s německým hudebním a divadelním životem v Praze. Jicha pocházela ze Šumavy, byla ozdobou i hybnou silou operního souboru v proměnlivých podmínkách a s pražským hudebním životem byla neodmyslitelně spjatá. Byla nejen pěvkyní s neobyčejným hlasovým fondem, hudební kulturou a podivuhodně širokým spektrem citového výrazu, ale také osobností vzácné bezpodmínečnosti jako člověk i jako umělkyně, ve svých cílech i v nasazení svých sil, v umění i v životě… Není mnoho operních pěvkyň, které by ovládaly i písňové umění v takové míře jako Susanne Jicha, jak prokázala zejména v těch nejtěžších pěveckých úlohách… Neupadne v zapomnění, dokud bude naživu někdo, kdo ji slyšel.[3]


[1] Waldheimat 9 (1932), s. 11–12.

[2] Prager Presse (4. 11. 1930), s. 6.

[3] Prager Presse (3. 6. 1932), s. 8.

Zdroj vyobrazení:

Prager Presse, 7. 3. 1926, 6(10), s. 2.