MUDr. Emma Maria Herzig
Jednou z významných čelenek Sdružení vysokoškolsky vzdělaných žen v republice Československé byla předsedkyně sekce MUDr. Emma Maria Herzig, která v letech 1920 až 1925 působila i jako senátorka za Německou národní stranu (Deutsche Nationalpartei). Narodila se v roce 1873 v Rýnovicích (nyní část Jablonce nad Nisou). Vystudovala medicínu a působila jako lékařka v oborech psychiatrie a gynekologie. Byla velmi činná i v dalších německých spolcích například ve Svazu německých ženských spolků v ČSR nebo Německém spolku pro ochranu matek a kojenců v Čechách. Založila například Spolek pro politické vzdělávání žen nebo vydávala časopis Sudetendeutsche Frau. V roce 1923 čelila obvinění za porušení zákona na ochranu republiky a žádosti o zbavení senátorské imunity, která byla zamítnuta.[1]
O co šlo, se můžeme dozvědět ze stenografického záznamu senátu:
Dne 29. dubna 1923 konalo zemské vedení německo-nacionální strany v Krnově veřejnou schůzi ve Vrbně s programem: „Přítomnost a budoucnost sudetských Němců“. Na schůzi mluvila též senátorka dr. Marie Herzigová, která probírala mírové smlouvy, poměry v Porúří a poměry Němců v republice Československé. Ve své řeči učinila také následující výrok: „Beim Schulwesen, es ist ganz egal, wer im Schulministerium sitzt, Schulraub wird immer betrieben und der Wahlspruch der Čechen ist, nur nehmen und nichts geben.“ („Při školství lhostejno, kdo sedí v ministerstvu školství, loupež na školství se provozuje a heslem Čechů jest jen brát a nic nedat.“)
Státní návladnictví vyvozuje z této výpovědi, že dr. Marie Herzigová veřejně způsobem surovým a štvavým hanobila český národ tak, že to může ohroziti obecný mír v republice a její mezinárodní vztahy, že nařkla ministerstvo školství, že páše napořád loupeže na školách, a že tudíž řeč obsahuje skutkovou podstatu přečinu podle § 14 č. 5 zák. na ochranu republiky a přestupku podle § 491 tr. z. a čl. V. zák. ze dne 17. prosince 1862.
Odpovědí na výzvu zbavení imunity bylo:
Imunitní výbor připouští sice, že inkriminovaná slova zakládají objektivní povahu přečinu § 14 zák. na ochranu republiky a přestupků shora uvedených, avšak nicméně nehodlá se rozhodnouti pro vydání paní dr. Marie Herzigové, poněvadž z povahy jmenované paní senátorky, jakož i z okolností, za kterých řečnila, nesdílí podezření, že by byla měla úmysl rušiti obecný mír, nýbrž že použila pouze řečnických obratů, jak se vyskytují velice často beztrestně v žurnálech její strany, že neměla na mysli skutečnou loupež školskou, nýbrž že tím chtěla jen květnatou mluvou posuzovati odůvodněnou redukci některých zbytečných škol německých, a ve výroku „jen brát a nic nedat“ nelze spatřovati více než řečnické vyjádření egoismu.[2]
[1] D. Musilová: Z ženského pohledu. Poslankyně a senátorky Národního shromáždění Československé republiky 1918–1939, České Budějovice: Vlastimil Rada, 2007, s. 99–100.
[2] https://www.senat.cz/informace/z_historie/tisky/1vo/tisky/T1824_00.htm
Zdroj vyobrazení:
M. Naske, J. Penížek: Národní shromáždění republiky Československé: poslanecká sněmovna – senát, národní výbor, revoluční národní shromáždění: životopisná a statistická příručka se 450 obrazy a 2 plány, jakož i s výňatkem nejdůležitějších ustanovení a dat, která se týkají Národního shromáždění. V Jičíně: Nákladem a tiskem firmy Šmejc a spol, 1924, s. 178.
Další místa na téma "Významné ženy německy hovořící Prahy"
