Restrikce

Nekonečné zákazy

Do centra Prahy, na tehdejší Prahu I a II, se počátkem 40. let přestěhovala početná část pražských Židů. Nešlo sice o plošné opatření, ale velké procento Židů muselo ještě před zahájením transportů opustit svá bydliště a sestěhovat se do menších bytů ve vyhrazených částech města (kromě centra též Praha V a XII). Nacisté měli o byty a jejich vybavení značný zájem, zabavené byty získali k užívání a jednalo se také o významný zdroj financí. Jen v Praze šlo o zhruba patnáct tisíc bytů.

Pražští Židé se stejně jako židovské obyvatelstvo v dalších částech Protektorátu Čechy a Morava museli potýkat s postupně narůstajícím množstvím omezení, která výrazně zasahovala do jejich každodenního života. Zákazy vydávala česká protektorátní vláda a podílela se na nich i místní samospráva. Řada omezení nebyla jednotného charakteru, na čemž je vidět, že některé protektorátní orgány nejednaly na příkaz nacistů, ale z vlastní iniciativy. Navíc některé restrikce ze strany vlády i profesních organizací (např. advokátních, lékařských) mají kořeny již v období druhé republiky.

Nejprve byli Židé propouštěni ze státní správy, v létě 1939 vstoupilo v platnost opatření, které zakazovalo Židům výkon jakékoliv pozice v justici a veřejné správě (s výjimkou židovských organizací). Židé tak nemohli být zastupiteli, učiteli (s výjimkou židovských škol), soudci, notáři, báňskými inženýry ani členy veřejných vědeckých ústavů aj. Nesměli se živit ani jako umělci či novináři, advokáti, lékárníci, lékaři či veterináři. Židovští lékaři mohli získat výjimku – dvě procenta židovských lékařů z celkového počtu lékařů v republice dostalo povolení k výkonu praxe. Mohli ošetřovat pouze členy rodiny a Židy.

Židovští pacienti se směli léčit pouze ve vyhrazených pracovištích, resp. odděleně od árijců. V centru Prahy mohli navštěvovat židovské ambulatorium v ulici U staré školy, se závažnějšími chorobami byli hospitalizováni v jedné ze dvou židovských nemocnic v blízkosti dnešního Tylova náměstí (nemocnice v Lublaňské a Kateřinské ulici).

Restrikce nebyly namířeny pouze proti dospělým, ale dotýkaly se i každodenního života dětí. Ty byly od roku 1939 postupně vylučovány nejprve z německých škol a od školního roku 1940/1941 ze všech veřejných i soukromých nežidovských škol, kde se jako vyučovací jazyk používala čeština. Židovských škol ovšem existovalo velice málo – jedinou takovou školou v české části protektorátu byla pražská „Jáchymka“. Sídlila v Jáchymově ulici č. 3 na Starém Městě, kde se nacházely kanceláře různých židovských organizací. Škola byla přeplněna, proto se vyučovalo na směny. Uzavřena byla v červenci 1942.

Dětí se stejně jako dospělých týkal zákaz vstupu do veřejných sadů a zahrad, jenž v Praze platil od jara 1940. Jedním z mála míst, kde se Židé mohli volně procházet, se tak staly hřbitovy. Na ně vzpomíná i pamětnice Anna Hyndráková (* 1928), která tehdy bydlela na pomezí Vinohrad a Žižkova: „Hrát jsme si mohly buďto na židovskym hřbitově ve Fibichově ulici, kde je dneska televizní věž, anebo na Hagiboru.“ Zahrady u starobince na Hagiboru (na dnešní Vinohradské ul.), nazývané Schwerinovy sady, nabídla Židovská náboženská obec jako kompenzaci zákazu vstupu do parků. Zákazy se týkaly nejen veřejné zeleně, ale např. i soukromých lesů. V druhé polovině roku 1941 se zákazy zpřísnily a Židé nesměli na nábřeží mezi Hlávkovým a Železničním mostem, na Pražský hrad a mapa zakázané Prahy se stále zvětšovala.

Do léta 1940 fungovaly v pražských kavárnách a jídelnách sekce určené pro Židy, po jejich zákazu mohly být provozovány jen čistě „árijské“, nebo čistě židovské podniky. Jednou z posledních kaváren, kam měli Židé povolený vstup, bylo Café Aschermann v Dlouhé ulici.

Židé nesměli navštěvovat knihovny, divadla, biografy, plovárny ani sportovní akce. Nakupovat směli pouze v krátkých vyhrazených hodinách, přičemž toto opatření se vztahovalo i na ty, kdo židovským domácnostem obstarávali nákupy. Stejně tak banky, spořitelny a pošty měly speciální, velmi omezené, úřední hodiny pro Židy. V Praze směli Židé navštěvovat jediný poštovní úřad – v Ostrovní ulici.

Potravinové lístky židovských spoluobčanů byly speciálně označeny a některé komodity na ně mohly být vydávány v menším množství, některé vůbec. Židům se nesmělo vydávat ovoce, zelenina, sýry, marmelády, lihoviny, vína, ryby, drůbež aj. Omezení se týkala také vydávání přídělů obuvi či látek na šaty.

Zároveň Židé již od září 1939 nesměli opouštět svá bydliště po 20. hodině a museli odevzdat rozhlasové přístroje. Telefonní aparáty a řidičské průkazy jim byly odebrány o rok a půl později. Předplácet si české noviny či časopisy jim bylo zakázáno začátkem roku 1942. Ve stejnou dobu jim bylo zakázáno nejen užívat telefonní hovorny a automaty, ale i přijímat telefonní zprávy. Cílem bylo je stále více izolovat jak od svých spoluobčanů, tak od veškerého dění v okolním světě.

Postupně také museli odevzdat svůj majetek (pomiňme nyní tzv. arizaci židovských podniků, obstavení bankovních účtů a pojistek nebo speciální zdanění). Rodiny i jednotlivci byli povinni odevzdat různé vybavení svých domácností, např. hudební nástroje, sportovní náčiní, šicí stroje, gramofony, fotoaparáty, šperky nebo též domácí zvířata.

Mnoha domácností se dotklo vystěhování a sestěhování do menších bytů. Majetek ze svých původních bytů nesměli prodat ani darovat. Byl zabaven a uložen ve skladištích tzv. Treuhandstelle, speciálním oddělení židovské náboženské obce, jejíž pracovní náplní bylo likvidovat vybavení bytů po deportovaných. Skladišť Treuhandstelle se v Praze nacházelo několik desítek, některé byly umístěny ve zrušených synagogách (např. ve Vinohradské nebo Jeruzalémské), které od podzimu 1941 nesměly sloužit svému původnímu účelu.

Omezení zahrnovala i cestování, nejen meziměstské, ale i pohyb v domovské obci. Židé nesměli řídit auta ani používat taxislužbu. Veřejnou dopravou mohli jezdit jen ve vyhrazených časech a vozech. Výjimky byly udělovány pouze těm, kdo cestovali z domova do zaměstnání, příp. nemocným a starým. V Praze směli elektrickou dráhu použít ti Židé, kteří dostali předvolání do transportu a museli se i se zavazadly dostavit na shromaždiště u Veletržního paláce.

O židovské komunitě v meziválečném období se dočtete ve článku Petera Salnera „Diferenciácie židovskej komunity v medzivojnovom období“

 

Zdroje:
MACHALA, Jan. Vyostřování protektorátní protižidovské politiky v roce 1941. In: Válečný rok 1941 v československém domácím a zahraničním odboji. Praha, ÚSTR 2012, s. 141–152 [online]. 2012 [cit. 2015-05-22]. Dostupné z: www.ustrcr.cz/data/pdf/publikace/sborniky/rok1941/machala-jan.pdf
Neznámí hrdinové – Pohnuté osudy (Anna Hyndráková), díl dokumentárního cyklu, režie Vítězslav Romanov, 2010 [online]. 2010 [cit. 2015-05-22]. Dostupné z: www.ceskatelevize.cz/porady/10204458965-neznami-hrdinove/210452801390022-neznami-hrdinove-pohnute-osudy
PADEVĚT, Jiří. Průvodce protektorátní Prahou: místa – události – lidé. Vyd. 1. Praha: Academia, 2013
PETRŮV, Helena. Zákonné bezpráví: Židé v Protektorátu Čechy a Morava. Vyd. 1. Praha: Auditorium, 2011
Vinohrady. USC Shoah Foundation: The Institute for Visual History and Education [online]. 2014 [cit. 2015-05-22]. Dostupné z: http://sfi.usc.edu/iwalk/vinohrady
Zákaz vstupu Židů do veřejných sadů a zahrad. Holocaust.cz [online]. 2011 [cit. 2015-05-22]. Dostupné z:
Židovské obce mezi Skyllou a Charybdou. Holocaust.cz [online]. 2011 [cit. 2015-05-22]. Dostupné z:
http://www.holocaust.cz/cz/history/jew/czech/communities

 

Autorka: Tereza Mašková

cs_CZ
en_GB pl_PL de_DE cs_CZ