Hrob Arnošta Lustiga

Arnošt Lustig se narodil 21.12. 1926 v Praze, v rodině obchodníka se střižním zbožím Emila Lustiga a jeho ženy Terezie. Celé jeho dětství bylo spjato s pražskou Libní. Jeho rodina postupně bydlela ve dvou domech na Královské (dnešní Sokolovské ulici). Rodina patřila k nikterak pobožným, asimilovaným pražským Židům. Arnošt Lustig spolu se svou sestrou Hanou v době, kdy měli křesťanské děti náboženství, navštěvovali hodiny v synagoze. 

Helga Hošková: „Byli jsme asimilovaní a vůbec jsme nebyli věřící. Ale místo náboženské výchovy ve škole jsme všichni chodili na hodiny k rabínovi. Většinou nás učil kantor, pan Šapíra. Bydlel vedle synagogy, která v Libni dodnes stojí. Odtud znám Arnošta Lustiga, i když se tam moc často neobjevoval. Byl to takový rošťák. Stačilo, aby vstoupil do třídy, aby pan Šapíra zakřičel: „Lustigu, ven!“. A Arnošt jednou řekl: ‚Chtěl jsem se jenom zeptat, jestli vůbec musím chodit, když mě stejně vždycky vyhodíte.’“

Podobný obrázek vykresluje i Arnoštova sestra Hana…

Hana Hnátová: „Ano, Arnošta náboženství opravdu moc nebavil. Choval se velmi špatně a kantor na něj mával prstem a říkal: ‚Lustigu, jen si dej pozor. Pán Bůh vidí, jak se chováš špatně.“ A tak jsem mu řekl, že to není pravda. ‚Ale pane Šapíro, žaluzie jsou stažené. Bůh to nevidí. Někdy si myslím, že Arnoštovi k přežití podmínek v lágru pomohlo uličnické dětství, který řádil v libeňských ulicích a na okolních kopcích. Hráli si na policajty a lupiče a podobně. Domů chodil až večer a pak ho maminka nutila, aby si sedl a dělal úkoly. Máma byla přísná, ale táta ho rozmazloval.“

Do osudu rodiny však promluvila nacistická okupace, vznik protektorátu a stále více a více protižidovských nařízení. „A nastala protižidovský nařízení, kterých bylo spousta a který připomínaly techniku ukrajovanýho salámu. Tak nejdřív tatínek nesměl chodit do zaměstnání, potom nesměl jezdit vlakem, potom musel v tramvaji nastupovat jenom do zadního vozu, pokud není obsazeno a jednom na zadní plošinu. Pak jsme nesměli nakupovat maso, pak jsme nesměli nakupovat mouku. A těch nařízení bylo asi dvěstě a skončilo to tak, že jsme nesměli kupovat ani cibuli a česnek. A všechno se muselo odevzdávat – svetry, pak lyže, pak zimní obuv, potom zvířata. Nejdřív přišli na řadu vlčáci a dobrmani, to co potřebovali Němci pro vojenský účely. To šlo až do absurdna, dokonce až bílým myším, vyjíma akvarijních rybiček, protože ty by chcíply, kdyby je Němci museli krmit, tak ty si Židé mohli nechat.“  I Arnošt musel v patnácti letech kvůli svému židovskému původu opustit gymnázium a o rok později byla celá rodina povolána do transportu do Terezína a v září 1944 byli sedmnáctiletý Arnošt Lustig a jeho otec deportováni do Osvětimi. Arnošt měl štěstí, protože byl zdravý a silný, díky čemuž byl vybrán na práci. Bohužel jeho otec, který přijel o den později, takové štěstí neměl a už se nikdy neviděli, protože každý, kdo měl brýle, šedivé vlasy nebo působil nemocně, byl poslán do plynových komor.

Arnoštova matka Terezie, jeho sestra Hana a sestřenice Věra měly neuvěřitelné štěstí. Všechny tři prošly selekcí a zůstaly spolu, přestože Terezie měla po pobytu v Terezíně úplně bílé vlasy. Když se důstojník SS pokusil Terezii oddělit od její dcery a neteře, statečně se ozvala a podařilo se jí zůstat s nimi. V Osvětimi byly jen několik týdnů, pak byly převezeny do Freibergu a později do Mauthausenu, kde je osvobodila americká armáda.

V Osvětimi se asi po měsíci Arnošt se svým přítelem Jiřím Justicem přihlásili do pracovního transportu do Meuselwitzu, pobočného tábora Buchenwaldu. Pracovali v továrně, dokud nebyla vybombardována, a pak byli posláni vlakem do Dachau. V polovině dubna 1945 na jejich transport zaútočila americká stíhačka. Arnošt a Jiří využili příležitosti, vyskočili z vlaku a ocitli se na svobodě. . Nacházeli se na německém území, neznali oblast a nebyli si jisti, zda jim místní obyvatelé pomohou, nebo je udají. I přes neustálé nebezpečí se jim podařilo přežít. Tento zoufalý útěk Arnošt později zachytil v povídce „Tma nemá stín“ ze sbírky “Démanty noci“. Tato povídka inspirovala i Jana Němce ke stejnojmennému filmu. V dubnu 1945 se Arnošt dostal zpět do Prahy. Skrýval se, účastnil se Pražského povstání a později se shledal s matkou a sestrou, které se vrátily z koncentračního tábora Mauthausen.

Po druhé světové válce studoval žurnalistiku na Vysoké škole politické a sociální a začal psát do novin a časopisů. V roce 1948 referoval o izraelsko-arabské válce pro Lidové noviny. V Izraeli se i s Věrou Weislitzovou, sionistkou z Ostravy, se kterou se potkal už předtím těsně po válce v zotavovacím táboře pro židovské sirotky.

Lustig působil v různých médiích, mimo jiné jako redaktor Českého rozhlasu. Jak sám vzpomíná byl zde chráněncem jiného významného židovského spisovatele Ludvíka Aškenazyho a sám do rozhlasu jako sportovního redaktora budoucího spisovatele Otu Pavla.

“Za tři měsíce si mne zavolala šéfredaktorka Maria Koťátková: Tak podívej, už tady máme dva Židy, tebe a Aškenazyho, a ten ještě ani neumí česky. A ty si přivedeš třetího? Myslíš, že ti patří rozhlas? Máš štěstí, že kluk je nadaný! V každém novináři musí být kus spisovatele.“

Otou Pavlem jej pak pojilo celoživotní přátelství v mnohém bohužel poznamené Pavlovou psychickou nemocí.
Arnošt Lustig zpracoval scénář ke svému románu „Modlitbě pro Kateřinu Horovitzovou”, podle kterého natočil v roce 1965 režisér Antonín Moskalyk úspěšný film. Samotný román, líčící psychologickou hru, kterou nacisté hrají se skupinou bohatých Židů, napsal Lustig podle skutečné události prý za jedinou noc.
V roce 1968 se na dovolené v Itálii Lustigovi dozvěděli o invazi do Československa a rozhodli se nevrátit. Žil v Jugoslávii, Izraeli a nakonec v USA, kde vyučoval film a literaturu na Americké univerzitě ve Washingtonu, kde se v roce 1978 stal profesorem.

Po návratu do Prahy v roce 1990 se Lustig stal čestným prezidentem Společnosti Franze Kafky a později vedl českou verzi Playboye. Zemřel na rakovinu v roce 2011 a zanechal po sobě odkaz silných příběhů o přežití a lidské odolnosti.