Novotného lávka

A já neprominul svému známému – učinili jsme právě první kroky po Františkově nábřeží – ani trochu toho zahanbení, které musel při těch slovech cítit. Jen mi tenkrát přecházely myšlenky jedna v druhou, protože Vltava a čtvrtě na druhém břehu leží ve společné tmě. Pár světel tam planulo a zahrávalo si s očima.
Přešli jsme jízdní dráhu k zábradlí nad řekou, tam jsme stanuli. Našel jsem si strom, abych se opřel. Protože od vody chladně táhlo, oblékl jsem si rukavice, povzdechl jsem si jen tak, jako když člověk stojí v noci nad řekou, potom však jsem chtěl pokračovat v cestě. Jenže můj známý hleděl do vody a nehýbal se. Pak přistoupil těsněji k zábradlí, nohama se již dotýkal železa, opřel se lokty a složil čelo do dlaní. Copak ještě? Vždyť já tu mrznu, musel jsem si vyhrnout límec. Můj známý se protáhl, záda, ramena, krk a horní část těla vykláněl na napjatých pažích přes zábradlí. (…)
Když jsem tak ještě pátral po nějakém prostředku, abych mohl aspoň chviličku setrvat u svého známého, napadlo mě, že je mu třeba nepříjemná má dlouhá postava, vedle níž si připadá malý. A tahle okolnost mě tak trápila – bylo ovšem pozdě v noci a nepotkávali jsme skoro nikoho –, že jsem ohnul záda, až jsem se v chůzi rukama dotýkal kolen. Aby v tom však můj známý nepozoroval záměr, měnil jsem své držení docela pozvolna, všemožně jsem od sebe odvracel jeho pozornost, jednou jsem ho dokonce obrátil k řece a ukazoval mu nataženou rukou stromy na Střeleckém ostrově, a jak se v řece odrážejí lampy na mostě.
Jenže on se prudce otočil, podíval se na mne – nebyl jsem ještě docela hotov – a řekl: “Poslouchejte, co je tohle? Vždyť vy jste celý nakřivo! Co to tu tropíte?”
“Docela správně,” řekl jsem s hlavou na švu jeho kalhot, takže jsem se nemohl ani pořádně podívat nahoru. “Vy máte ale bystré oči!”
“Tak šup, narovnejte se! Takové hlouposti!”
“Kdepak,” řekl jsem a hleděl jsem do blízké země, “zůstanu, jak jsem.”
“To vám tedy řeknu, vy dovedete člověka dopálit. Takové zbytečné zdržování. Tak už toho konečně nechte!”
“Vy ale křičíte! Za tak klidné noci!” řekl jsem. “Ostatně jak si přejete,” dodal ještě, a po chvíli: “Je tři čtvrti na jednu.” Přečetl si čas patrně na hodinách mlýnské věže.
Hned jsem se narovnal, jako by mě za vlasy vytáhl. Chvilku jsem zůstal s ústy dokořán, aby rozčilení mělo kudy odejít. Rozuměl jsem mu, posílá mě pryč. U něho prý pro mne není místo, a jestli přece jen tu nějaké je, není aspoň k nalezení. A pročpak prý, mimochodem řečeno, mně jde tolik o to, abych u něho zůstal. Ne, ne, jen ať si jdu – a to hned – k svým příbuzným a přátelům, kteří už na mne čekají. Jestli ale nemám příbuzné a přátele, musím si ovšem pomoci sám (copak zmůžou nářky!), jen kvůli tomu nemám zmizet o nic míň rychle. Neboť u něho prý mi už nemůže pomoci nic, ani má délka, ani můj apetit, ani má studená ruka. Jsem-li však toho názoru, že u něho musím setrvat, pak je to nebezpečný názor.
“Nepotřeboval jsem, abyste mi to oznamoval,” řekl jsem, což taky byla pravda.
“Díky bohu, že konečně stojíte rovně. Řekl jsem přece jen, že je tři čtvrti na jednu.”
“Dobře dobře,” řekl jsem a strčil jsem si dva nehty do mezer mezi trnoucí zuby. “Jestliže nemám zapotřebí, abyste mi něco oznamoval, oč méně potřebuji ještě vysvětlování. Nepotřebuji totiž nic než vaši milost. Prosím prosím, vezměte zpátky, co jste řekl!”
“Že je tři čtvrti na jednu? Ale milerád, tím spíš, že je už dávno tři čtvrti pryč.”
Zvedl pravou paži, trhl rukou a naslouchal kastanětám manžetového řetízku.
Teď podle všeho dojde na vraždu. Setrvám u něho a on napřáhne nůž, jehož rukojeť již tiskne v kapse, podle svého pláště vzhůru a pak proti mně. Je málo pravděpodobné, že se bude divit, jak prostá je celá ta věc, ale možná přece jen, kdož ví. Nebudu křičet, budu se na něho jen dívat, tak dlouho, jak oči vydrží.
“Nuže?” řekl.
Od vzdálené kavárny s temnými okny vylétl jako na bruslích po dláždění strážník. Šavle mu překážela, uchopil ji do ruky, dlouhým skluzem ujížděl teď dál a závěrem učinil takřka obloukový obrat. Posléze ještě slabě zavýskl a s hlavou plnou melodií pokračoval v bruslení.
Teprve tento strážník, který tu dvě stě kroků od nadcházející vraždy viděl a slyšel jen sám sebe, mi nahnal jakýsi strach. Shledal jsem, že se mnou je na každý pád konec, ať se nechám probodnout, nebo uteču. Nebylo pak ale líp utéci a vystavit se tak pozvolnější, tedy bolestivější smrti? Důvody pro výhody tohoto druhu smrti jsem neměl hned po ruce, avšak poslední chvíli, která mi zbývala, jsem nesměl utrácet hledáním důvodů. K tomu bude čas později, až dospěju k rozhodnutí, a já k rozhodnutí dospěl.