Emil Kolben

Emil Kolben (1862 – 1943), byl jedním z nejvýznamnějších českých elektrotechniků a podnikatelů. Jeho životní dráha a úspěchy jsou neoddělitelně spjaté s rozvojem elektrotechniky a průmyslovým pokrokem v českých zemích. Kolben pocházel z židovské rodiny a již jako mladík projevoval zájem o vědu a techniku. Jedním z jeho začátečnických pokusů byla snaha zvyšovat úrodnost polí pomocí elektřiny.

Po studiu na německé technice v Praze, kde získal diplom v oboru elektrotechniky a strojnictví, obdržel Kolben cestovní stipendium, které zásadně ovlivnilo jeho kariéru. Toto stipendium mu umožnilo navštívit významné průmyslové podniky v Evropě a později také ve Spojených státech. V USA se stal zaměstnancem Thomase Alvy Edisona, který byl tehdy považován za jednoho z předních vynálezců. Kolben se rychle osvědčil a brzy se stal vedoucím inženýrem v Edisonových laboratořích.

Klíčovým momentem Kolbenovy kariéry byla spolupráce s Nikolou Teslou, který ho zasvětil do výzkumu střídavého proudu. Kolben se stal zastáncem této technologie, což bylo v rozporu s Edisonovým prosazováním stejnosměrného proudu. Přes rozdíly v názorech se s Edisonem rozešel v dobrém a tyto zkušenosti mu později velmi pomohly při budování vlastního podniku. Kolbenův zájem o střídavý proud a jeho snaha aplikovat nové technologie se staly základem jeho budoucích úspěchů.

Po návratu do Evropy pracoval Kolben několik let ve Švýcarsku ve strojírně Maschinenfabrik Oerlikon, kde se podílel na vývoji generátorů a motorů na střídavý proud. Zde se také setkal s dalšími významnými elektrotechniky a společně vytvořili základy teorie přenosu elektrické energie. V roce 1896 se rozhodl vrátit do Čech a založil ve Vysočanech, na předměstí Prahy, svou vlastní elektrotechnickou továrnu, Kolben a spol.

Kolbenova továrna byla od začátku navržena tak, aby spojovala moderní technologie z Evropy i Ameriky. Její strategická poloha blízko železnice a moderní vybavení umožnily továrně rychlý růst. Kolbenův podnik se během krátké doby stal hlavním centrem výroby elektrických strojů a zařízení v českých zemích. Vyráběl motory, generátory, jeřábové pohony a další zařízení, které získaly ocenění na mezinárodních výstavách, například na Světové výstavě v Paříži.

V roce 1921 došlo ke spojení Kolbenovy továrny s První Českomoravskou továrnou na stroje, čímž vznikla nová společnost Českomoravská-Kolben. V roce 1927 pak firma splynula s dalším významným podnikem, Breitfeld-Daněk, čímž vznikl gigant Českomoravská-Kolben-Daněk (ČKD). Tato společnost se stala jedním z největších strojírenských a elektrotechnických podniků v Evropě. V době svého největšího rozmachu zaměstnávala 12 tisíc lidí a vyráběla široký sortiment výrobků, od elektrických lokomotiv přes letadla až po tanky.

Kolben se kromě podnikatelských úspěchů těšil i významnému společenskému uznání. V roce 1908 obdržel čestný doktorát od pražské německé techniky, císař František Josef I. ho dvakrát přijal na audienci a udělil mu Řád železné koruny. Kolben se stal také předsedou Svazu rakouských průmyslníků a později členem Československé státní obchodní rady. Jeho kariéra byla symbolem úspěchu v technickém pokroku a průmyslovém rozvoji mladé Československé republiky.

Sám Kolben považoval za svou vlastní zásluhu, to že si za sídlo své firmy vybral Prahu a tím českému lidu a i pozdějšímu československému státu umožnil průmyslový rozvoj.

Zachoval se jeho proslov k zaměstnancům: „Vyzbrojen rozsáhlými vědomostmi a zkušenostmi ve všech odvětvích silnoproudé elektrotechniky a drže krok s tehdejším nejmodernějším pokrokem ve výrobě elektrických strojů a zařízení, pomyslel jsem v srpnu 1896 na to, že dám své bohaté znalosti a zkušenosti do služeb své české domoviny. Tak vznikla továrna, která se stala základem dnešního největšího elektrotechnického podniku československého.“

Avšak Kolbenův život nabral tragický směr s nástupem nacismu. I když mu přátelé a kolegové radili, aby emigroval, Kolben věřil, že mu jeho postavení a zásluhy zajistí bezpečí. Měl údajně pronést: „Mně, Kolbenovi, nesmí a nemůže nikdo ničeho zlého učiniti!“ To se však ukázalo jako tragický omyl. Po nacistické okupaci Československa byl donucen opustit svou pozici v ČKD a prodat své podíly ve firmách. V roce 1943 byl ve věku 80 let spolu se synem a vnukem deportován do koncentračního tábora v Terezíně, kde krátce poté zemřel.