Hans Demetz

Hans Demetz, narozen 11. srpna 1894 v Praze a zemřel v roce 1981 ve stejném městě, byl významný dramatik, režisér a divadelní režisér. Jeho rodina původně pocházela z Jižního Tyrolska a patřila rétorománské jazykové menšině známé jako Ladinové. Svou literární dráhu začal Demetz během studií na gymnáziu psaním básní, které vycházely v novinách Prager Tagblatt. Jeho první vpád do divadelního světa začal v roce 1913, kdy se seznámil s Heinrichem Tewelesem, ředitelem pražského Nového německého divadla.

„Jako jiní utíkají k cirkusu, jeho v mládí oslnil báječný svět divadla, takže zřejmě ani nečekal, až bude mít maturitu, šel se představit Heinrichu Tewelesovi, zkušenému kritikovi a řediteli pražského Německého divadla, a když mu předestřel svou dramaturgickou koncepci, byl namístě přijat.“

Během první světová války byl krátce odveden, ale poté prohlášen za pro divadlo nepostradatelného a opět zaměstnán jako režisér a dramatik. Demetz se zásadním způsobem podílel na formování činoherního programu v Německém divadle v Praze, režíroval přes 60 her a obohatil současný německý dramatický repertoár.

„Nevěřím, že si otec něco dělal z toho, když 16. listopadu 1920 rozvášněný český dav (který už projevil svou nesnášenlivost útokem na staroměstské židovské instituce) pod vedením radikálních herců ze Zlaté kapličky násilně vnikl do Stavovského divadla, vyvedl otce před budovu a jménem československého národa ji zabral. Od té doby se tam hrálo česky (ale prezident Masaryk tam už v životě nevkročil, protože zábor považoval za protiústavní a měl za to, že značně poškozuje zájmy nové republiky). Otec se pražským národnostním konfliktům zřejmě vyhýbal. Každopádně se brzy nastěhoval do jiné kanceláře a se souhlasem nového ředitele Německého divadla, pražského rodáka a vídeňského herce Leopolda Kramera, založil na Senovážném náměstí roku 1922 ve staré, dnes už zbořené budově přilehlé zezadu k Německému (od r. 1945 Slovanskému) domu, tzv. Malou scénu (Kleine Bühne) pro 300 diváků, kde s experimentálními inscenacemi pokračoval.“¹

V roce 1926 se Demetz ucházel o ředitele Spojených německých divadel v Brně a zajistil jej, vedl instituci až do sezony 1931/32. Jeho funkční období bylo poznamenáno ekonomickými a politickými problémy, které vyvrcholily v roce 1928 konfliktem s německými studenty, kteří rušili představená při příležitosti desetiletého výročíá vzniku československé republiky, proti kterým v roce 1930 svědčil u soudu. V důsledku toho mu nebyla prodloužena smlouva.

Od září 1932 do května 1933 řídil Demetz spolu se svým bratrem Karlem malé vídeňské divadlo Die Komödie. Po návratu do Československa hledal krátkodobé pozice, udržoval angažmá v různých divadelních organizacích a pracoval pro pražský německý rozhlas v Mělníku. V září 1938 převzal vedení Asociace ředitelů německých divadel po emigraci Paula Egera.

Během druhé světové války působil Demetz do roku 1941 v Cinema Broadway v Praze a následně v Rose Theatre v Berlíně.

„V prvních letech okupace měl otec místo asistenta v kanceláři nejhonosnějšího pražského kina Broadway na Příkopech, ale jednoho dne ho odtamtud německý Treuhänder bez jakýchkoli cirátů vystrnadil, protože otec se v jeho občasných sporech s českými pokladníky a uvaděči stavěl na stranu personálu. A protože vždycky zastával názor, že pod svícnem bývá největší tma, přijal nabídku bývalého kolegy jít pracovat na ředitelství berlínského Rose Theater, posledního soukromého podniku svého druhu, jenž se v Prusku dosud udržel a živily ho lidové veselohry v berlínském dialektu.

Sláva této scény skončila 1. září 1944, kdy se divadla v třetí říši uzavřela, takže otci, jemuž tehdy bylo už pětapadesát, začalo hrozit, že bude muset k Volkssturmu bránit Berlín proti Spojencům, kteří ho každou noc bombardovali. To se mu nechtělo, utéct nemohl, a tak vymyslel rafinovaný plán, jak z nebezpečí uniknout. Rozhodl se, že „nešťastnou náhodou“ spadne do kráteru po bombě. Jenomže ten, do kterého nakonec skočil, byl tak hluboký, že si zlámal obě nohy, takže Volkssturmu se už skutečně nemusel bát. Jeho přítelkyně ho nechala převézt do Prahy, kde si ho v nemocnici čeští lékaři a spolupacienti drželi coby slušného Němce jako maskota, takže celý ofačovaný a pro dramatičtější dojem s berlemi přežil až do květnového povstání, kdy napadaje na nohu se jako pikareskní hrdina své doby odebral domů, kam to přes Karlovo náměstí měl jen sedm minut chůze.“_²

Po válce pobýval v Československu, učil němčinu a psal dějiny pražské německé divadelní scény až do roku 1945.

1 DEMETZ, Peter. Praha ohrožená 1939-1945. Praha: Mladá fronta, 2010

2 DEMETZ, Peter. Praha ohrožená 1939-1945. Praha: Mladá fronta, 2010