Bývalý hotel „U staré pošty“

Egon Erwin Kisch: Pasák (s. 31nn)

Doma nevezme Jarda do úst ani sousto. Matce je nápadné Jardovo chování a ptá se ho, co se mu stalo. Vymluví se, že ho jen trochu rozbolela hlava. Ale matku neoklame, zděsila se, jak chlapec vypadá, jako by ho vytáhli z Vltavy. ,,Odpoledne půjdeme spolu k doktorovi.“

,,Nikam nepůjdu.“ Vyběhne ven. Kam, nikdo neví. Ke čtvrté se skryje na rohu Hroznové ulice a čeká, až Bětka půjde. Neviděla ho.

Potom utíká k můstku u mlýna, který vede přes Čertovku, a sleduje ji očima, až se sejde s Emy. Odtud to oběhne rychle Starými lázněmi a vyhlíží za rohem, jak Emča s Bětkou vejdou do vrat hotelu a zmizí.

Teď vklouzne do vchodu před Maltézským kostelem. Tady to Jarda dobře zná, sem chodívali studenti z německé reálky na Kampě na bohoslužby. Postaví se za sloup tak, že vidí přímo na hotel. V rozhledu mu nevadí ani hnědá socha svatého Jana na náměstíčku, na níž visí na podstavci zaschlý věnec a červeně bliká světlo lampičky. Okna v hotelu jsou všechna dokořán. V oknech visí záclony, jejich půlky jsou spojeny jen nahoře a rozbíhají se pak dolů do rohů oken, čímž zůstává nezakrytý jakýsi trojúhelník. Zdola však nezachytí nic ze ztemnělého vnitřku, a tak Jarda neví, na kterém pokoji je Bětka a ten pán.

A najednou – Jarda nemůže ani vydechnout – přistoupí k oknu v prvním patře pán s hnědou kozí bradkou. Zatáhne za šňůru rolety. Pomaloučku sjíždí žlutá plátěná záclonka dolů až na prkno okna. Zakryje pána, zakryje všecko… V okně zeje jen žlutá plátěná roleta s červenými pruhy po stranách.

O Jardu se pokouší závrať, takže se musí opřít o sloup. Zrak mu sice zaclonila žlutá záclona s červenými pruhy, ale jeho pohled jí proniká, vidí za ní chlapa s kozí bradkou, drží v rukou stovku, kope do Bětky a Bětka mu líbá nohy, musí mu líbat nohy, zhanobí Bětku a řehtá se. A pak selže Jardovi zrak. Zmizí mu socha svatého s uschlým věncem na podstavci, zmizí mu červené světlo v lampě, zmizí lampa a vůbec všechno.

Potácivě odtud vyběhne. Nad okny Buquoyského paláce se naň zubí ze zdi řada zjevení s kozí bradkou, jedno jako druhé, a všechna stahují rolety.

Jardovi vyhrknou slzy z očí a dá se do usedavého pláče. Na jazyku se mu rozlévá hořkost. Tak chutnal kandovaný puškvorec, když si ho jednou koupil u prodavače sladkostí v domnění, že je to pomerančová kůra.

V hrdle mu vyschlo. V žaludku má prázdno. V očích cítí bolest od pláče. Srdce mu poplašeně buší. Čelo žhne, vlastně ne, je docela chladné. Do jeho útrap se mu zasekly myšlenky, myšlenky, které ho zraňují do hloubi duše.

Chtěl by se nějak ukonejšit a namlouvá si: vždyť tamten neznámý chlap je kořen, musí vyklopit stovku.

Najednou však jím prochvěje strašlivá myšlenka, k níž dospěl: holce dají stokorunu, jen když je to poprvé – tak teď už ztratila na ceně. Ztratila na ceně.

Jarda se vyhoupne a má v úmyslu rozběhnout se za Bětkou do hotelu Pošta a varovat ji, rychle, než bude pozdě. Ale není toho schopen. Zdvihne se mu žaludek a malý Jarda zvrací. Hlenovité, nazelenalé kusy žluče se řinou do Vltavy. Všechno se s ním točí, divže sám nespadl do vody, taktak že se zachytil.

Má pocit, jako by někdo stál nahoře na mostě a opřen o zábradlí sledoval, co se s ním děje. Vzhlédne. Nikdo tam není, jen sochy světců, obrácené k němu zády. Jako by to byly polozaoblené, uhlazené sloupy. Kde je opravili, jsou vidět světlá vsazená místa, zřetelně se odrážejí od původního tmavého kamene. Řemeslníci se ani nesnažili zahladit rozdíl. Proč také? Však je to stejně vzadu, takže na tom nezáleží, vždyť lidé, kteří jdou kolem, se dívají na sochy z přední strany a jejich zadní stranu, ne zrovna hezkou, ani nezahlédnou. Lidé nemají o ničem tušení. Netuší, co se odehrává v hotelu Pošta. Jinak by si tu tak klidně nevykračovali.