Křižovnické náměstí

Musel jsem utéci, bylo to docela snadné. Teď při zabočení doleva na Karlův most mohu uskočit doprava do Karlovy ulice. Je křivolaká, jsou tam temné vchody do domů a vinárny, ještě otevřené; není proč si zoufat.
Když jsme vyšli podloubím na konci nábřeží na Křižovnické náměstí, vrhl jsem se s rukama zdviženýma do oné ulice. Avšak před malými dvířky do Seminářského kostela jsem upadl, byl tam schod, který jsem nečekal. Vyvolalo to trochu hluku, nejbližší lucerna byla dost daleko, ležel jsem v temnotě.
Z jedné vinárny naproti vyšla jakási tlustá ženská s lampičkou podívat se, co se to na ulici stalo. Klavír uvnitř pokračoval tišeji dál, pouze jednou rukou, neboť klavírista se otočil ke dveřím, které, dosud napůl pootevřené, otevřel teď dokořán nějaký muž v kabátě upjatém až ke krku. Vyplivl se a pak k sobě přitiskl tu ženskou tak mocně, až musela zvednout lampičku, aby ji ochránila. “Vůbec nic se neděje,” křikl do místnosti, nato se oba otočili, vešli dovnitř a dveře opět zapadly.
Když jsem se pokoušel vstát, znovu jsem upadl. “Je náledí,” řekl jsem a pocítil bolest v koleně. Stejně jsem byl ale rád, že mě ti lidé z vinárny neuviděli a že tu mohu v klidu zůstat ležet až do svítání.
Můj známý došel zřejmě až k mostu, aniž zpozoroval můj odchod, protože ke mně přišel až po chvíli. Nepozoroval jsem, že by byl překvapen, když se ke mně nahnul – skoro jen sklonil krk, jako hyena a počal mne měkkou rukou hladit. Přejížděl mi sem a tam po lícních kostech a pak mi položil dlaň na čelo: “Ublížil jste si, viďte? Nu, je náledí a člověk musí být opatrný – neříkal jste mi to sám? Bolí vás hlava? Ne? Ach, koleno. Hm. To je zlá věc.”
Ale neměl se k tomu, aby mě zvedl. Opřel jsem si hlavu o pravou ruku – loket spočíval na dlažební kostce – a řekl jsem: “Tak jsme tedy zase spolu.” A protože mě znovu přepadl ten strach, tlačil jsem mu oběma rukama do kolenních kostí, abych ho odstrčil. “Odejdi, odejdi,” říkal jsem při tom.
Ruce měl v kapsách a zahleděl se do prázdné ulice, pak na Křižovnický kostel a pak na nebe. Konečně, když se v jedné z okolních ulic ozval hřmot jakéhosi vozu, rozpomněl se na mne: “Nu, copak že nic neříkáte, můj milý? Není vám dobře? A pročpak vlastně nevstanete? Mám vyhledat nějaký vůz? Jestli chcete, přinesu vám tady z vinárny trochu vína. Ale ležet tady v té zimě nesmíte. A pak, chtěl jste přece na Petřín.”
“Ovšem,” řekl jsem a sám jsem vstal, ale s prudkou bolestí. Zapotácel jsem se a musel jsem ostře upřít pohled na sochu Karla Čtvrtého, abych se ujistil o tom, kde stojím.