V Praze znám místo, kde zůstal čas stát. To není nic divného, platí to na všech místech tohoto druhu. Mám na mysli Nový židovský hřbitov ve Strašnicích, na horním konci čtvrti s lákavým jménem Vinohrady…
Jednoho letního dne jsem doprovázela několik novinářů, kteří u mě byli na návštěvě, na toto místo odpočinku. O jeho legendární atmosféře už leccos slyšeli a chtěli si je prohlédnout důkladně a netísněni časem. Abych je nijak neovlivňovala, nechala jsem je, ať se projdou sami, a zůstala jsem sedět na lavičce hned u vchodu na hřbitov před malým domkem. V něm nyní počítač ukládá do paměti jmenné seznamy těch, kteří zde leží – leckdy jen symbolicky – pohřbeni. Vyzáblý starší muž, který ve skromné kanceláři zřejmě dohlíží na tuto činnost, vykoukl ze dveří, spatřil, jak tu sedím na lavičce, vyšel a posadil se mlčky vedle mne…
Velkou zamřížovanou branou vešel podsaditý muž v košili s vyhrnutými rukávy a mířil k hlavní aleji.
„Musíte mít pokrytou hlavu,“ zvolal stařec vedle mne a zvedl se.
„Jinak sem nemůžete.“
„Co je to za nesmysl?“ opáčil muž, zastavil se a viditelně rozhněván se rozhlédl. „Proč bych měl mít pokrytou hlavu? Co je vám do mojí kebule? Nechte mě na pokoji!“ A hodlal pokračovat v cestě.
Stařec si překvapivě rychle stoupl před něho: „Nedá se nic dělat,“ prohlásil. „Takové jsou naše předpisy a ty musíme dodržovat. Pojďte, já vám půjčím jarmulku. To je taková papírová čepička…“
„To vůbec nepadá v úvahu,“ odfrkl muž, teď už naštvaně. „Nestojím o vaši maškarádu, jdu sem jen proto, abych si chvilku sedl na sluníčko. V klidu, myslel jsem si! Na vaše praštěné předpisy kašlu, nic mi do nich není!“
„Vy jste se tu chtěl slunit?“ žasla jsem a snažila se přispět na pomoc starci, který rozčileně dosedl na lavičku vedle mne a viditelně se třásl. „Na hřbitově?“
„No a? Slunce naštěstí taky není ničím pokryté.“ Muž se posadil na okraj jednoho pomníčku padlým. „Nemusím nikam dál chodit. Zůstanu klidně tady. Ale vy si na mě se svými hloupostmi nepřijdete. Mít něco na hlavě, v takovém vedru!“
Otřel si kapesníkem kulatý obličej a nastavil ho slunci. Stařec vedle mne se trochu uklidnil.
„Pro mne za mne. Ale na hřbitov rozhodně nesmíte.“ Muž zůstal sedět se zavřenýma očima a nereagoval. Na krátko se rozhostilo ticho.
„Přežil jste holocaust?“ zeptala jsem se tiše svého souseda.
„Ano,“ odpověděl potichu, „schovávali mě.“
Byla bych se ráda dozvěděla víc, ale v tom okamžiku k nám po slunci dychtící muž vzhlédl a zavolal:
„Co je to vůbec za bláznivý předpis s tou pokrývkou hlavy? Takový idiotský nápad!“
„Nenadávejte zase, tady jste na hřbitově,“ slyšela jsem vedle sebe tenký hlas. „Když jdete do kostela, sundáte si, co máte na hlavě.
U nás je to právě naopak.“
Muž v košili na nízkém kamenném obrubníku zůstal s otevřenými ústy.
„No tohle,“ řekl zaraženě, zřejmě po usilovném přemýšlení.
„A proč naopak?“
„To má svůj důvod, když to chcete vědět.“ Nastavila jsem uši. Stařec se zřejmě chystal k rozsáhlému vysvětlování. „Když naši předkové táhli pouští, bylo jim v slunečním žáru příšerně vedro. Proto bylo nařízeno, že si muži musí pokrývat hlavy, aby se vyhnuli úpalu nebo úžehu. Naše ženy si musí pokrýt hlavu stejně. A u vzpomínky na to, z úcty k našim otcům na poušti, nesmí žádný muž chodit na naše hřbitovy a do našich synagog prostovlasý…“