Nové německé divadlo

Chodit do divadla bylo pro nás sportem a vášní. Galerie k stání, galerie k stání! Nejkrásnější vzpomínka z mládí.
 
Vysoko z Olympu nám bylo dopřáno radosti a božského nápoje mládí. Už ve tři čtvrti na čtyři jsme začali být v hodině stenografie neklidní, skládali jsme knihy pod lavicí, a hned jak školník zazvonil, uháněli jsme tryskem nahoru k divadlu. Dvě hodiny jsme se tlačili přede dveřmi, strkali se, potili a trpělivě snášeli všechna muka. Realisti a gymnasisté si tu vyřizovali své spory, sem a tam padla francouzsky nějaká nadávka a latinsky se vracela zvířecí pojmenování. Pro stání ve frontě měl každý svou zvláštní techniku. Malý Toník, který se uměl hbitě proplést druhým pod nohama, držel v sevřené pěsti peníze – počet naší skupiny násobený dvaceti krejcary –, Artur, obávaný střední útočník, stál nad ním široce a hrozivě rozkročen, dělal mu zeď. Až se v šest hodin otevřely dveře – obyčejně třeskly přitom rozbité skleněné tabule a začaly se sypat střepiny. Hup, Toník už byl u okénka pokladny, ve chvilce nám rozdal lístky, a už jsme to hnali úprkem nahoru po schodech, hodili biletáři vstupenky a byli u cíle na levém bidýlku, kde se obyčejně scházeli na galerii významní současníci. (Nováčci spěchají vždy do středu.)