Pražští němečtí a židovští podnikatelé
Přechod mezi řemeslnou výrobou a moderními továrnami představovaly manufaktury. Byly výrobní podniky, které vznikaly v 16. až 18. století, ve kterých se výroba organizovala do jednotlivých pracovních operací, které byly rozděleny mezi větší počet dělníků, což zvyšovalo produktivitu a umožňovalo vyrábět zboží ve větším množství. Manufaktury budovaly zejména šlechtické rody, které měly dostatek finančních prostředků a politického vlivu. Tímto způsobem se snažily zhodnotit své majetky a získat nové zdroje příjmů, přičemž také podporovaly ekonomický rozvoj svých panství.
Rozvoj manufaktur a později i začátek průmyslové výroby se časově kryjí i úpadkem vlivu cechovního systému. Cechovní systém byl významnou překážkou pro rozvoj manufaktur a průmyslu, protože byl založen na přísné regulaci řemeslné výroby a obchodu. Cechy určovaly pravidla pro výrobu, počet mistrů a tovaryšů, ceny výrobků a dokonce i pracovní dobu. Tato regulace byla zaměřena na ochranu zájmů členů cechu a udržení kvality, ale bránila inovacím, rozšíření výroby a zavádění nových technologií. Cechovní systém v českých zemích definitivně ztratil na významu v roce 1859, kdy byl formálně zrušen císařským dekretem. Tento krok byl součástí širších reforem, které zavedly živnostenskou svobodu a umožnily volné zakládání podniků a živností bez nutnosti členství v cechu. Zrušení cechů a zavedení nového obchodního zákoníku znamenalo konec povinného členství v cechovních organizacích, což významně uvolnilo podnikání a podpořilo rozvoj průmyslu v habsburské monarchii.
Zatímco němečtí podnikatelé se mohli do budování průmyslu zapojit ať už jako příslušníci aristokracie nebo bohatí měšťané, podnikání Židů podléhalo celé řadě omezení. Jednu z prvních výjimek představovali a podnikateli na panstvích svých aristokratických pánů byli, tzn. „panští/dvorní Židé (Hofjuden).
Panský Žid, instituce na českém a moravském venkově značně rozšířená, byl v určitých dobách pro statkáře nepostradatelný. Půjčoval mu podle potřeby peníze, poskytoval zálohy, odkupoval zemské plodiny a obstarával nebo i řídil veškerý obchod v obvodu vrchnostenského velkostatku. Právě panský Žid býval nájemcem výlučné, privilegované vrchnostenské výroby kořalky, ev. piva, nálevu lihovin v místnostech výroby a jejich odprodeje hostinským či nálevníkům ve všech obcích patřících k dotyčnému panství. Asi nejznámějším dvorním Židem v českých zemích byl Jakob Baševi, finančník Albrechta z Valdštejna. Díky své finanční obratnosti a schopnosti získávat prostředky pro Valdštejnovy vojenské operace získal Baševi výsadní postavení a stal se prvním židovským šlechticem v českých zemích.
Pro Židy, kteří se odvážili vstoupit do oblasti řemeslnicko-obchodního podnikání, byly v této oblasti dlouhodobě stanoveny přísné limity. Někteří Židé se už v poslední třetině 16. století uchýlili k nelegální činnosti, když v pražském ghettu a některých šlechtických domech zřizovali velké dílny. V těchto dílnách pracoval pod vedením židovských podnikatelů značný počet židovských učňů i dělníků, ačkoli zaměstnávání křesťanských dělníků bylo tehdy zakázáno. Tyto nelegální dílny, které se věnovaly zpracování kožešin, látek, kůže, a opravě kol, bot a šatů, se staly předzvěstí manufakturní výroby.
Židé byli sice šlechtou podporováni také na venkově, kde se od konce 16. století pokoušeli jako nájemci těžit výnosy velkostatků, tyto pokusy však zůstaly ojedinělé. Oficiálně jim bylo do konce 18. století povoleno pouze nájemnictví v některých výnosných oborech, jako například provozování vinopalniček. Jinak jim byla přísně zakazována většina podnikatelských aktivit, včetně nájmů mlýnů, hospodářských dvorů, ovčínů, koželužen, pivovarů a hostinců. Zákazy se opakovaně obnovovaly, zvláště od doby Ferdinanda III., a přestože nebyly vždy přísně dodržovány, výrazně omezovaly možnosti židovských podnikatelů.
Od konce 18. století začalo být zřejmé i těm, kdo byli protižidovsky zaujatí, že tato omezení brání rozvoji moderního státu. Židům se postupně začalo umožňovat podnikat v širším spektru činností, včetně provozování koželužen, mlýnů, barvíren, pivovarů a dalších provozů. Přesto však Židé nesměli vlastnit půdu a až do poloviny 19. století měli velmi omezený přístup k nájmům a vlastnictví zemědělské půdy. Teprve po roce 1848, kdy byla Židům zaručena svoboda pohybu a usídlení, a po roce 1867, kdy získali formální rovnoprávnost, došlo k jejich významnému nástupu do ekonomiky a průmyslu. Tento rozvoj se zpočátku soustředil do několika měst, kde se podíleli na zakládání moderních průmyslových podniků. Židovští podnikatelé často zakládali velké manufaktury, jako byly například kartounky, které se staly významným zdrojem produkce v českých zemích.
Židé nejčastěji provozovali v Praze a okolí během první poloviny 19. století typické kartounky. Tyto manufaktury mohly být od 70. let 18. století zakládány volně, a proto se staly vhodným předmětem podnikání pro obyvatele ghetta. Byli mimořádně úspěšní: například v roce 1807 vyrobily kartounky v majetku židovských podnikatelů více než dvakrát tolik zboží než ostatní kartounky. Ve 30. letech 19. století pracovalo v Praze a okolí 15 velkých kartounek, většinou židovských, které se podílely téměř třemi pětinami na celkové produkci Čech. Zajímavý je přehled největších kartounek v Čechách na počátku 40. let 19. století: Franz Leitenberger, Kosmonosy (hodnota výroby ve zlatých) 975 000, Epstein, Praha 950 000; bratři Porgesové, Smíchov 880 000; Przibram, Smíchov 840 000; Eduard Leitenberger, Zákupy 810 000; Dormitzer, Praha 600 000; Schick, Lederer, Lippmann, Praha 540 000; Beer-Porges, Karlín 540 000.
Až s přiznáním plné občanské rovnoprávnosti a po roce 1848 se otevřely možnosti pro židovské podnikatele, kteří se začali výrazně podílet na rozvoji průmyslu a ekonomiky. Přestože jejich přínos k hospodářství českých zemí byl značný, čelili v průběhu historie mnoha překážkám a zákazům, které jim bránily plně rozvinout svůj potenciál. Tento fakt je důležitý pro pochopení jejich pozdějšího úspěchu, který nastal až po zrušení těchto restrikcí.
Téma vzniklo díky podpoře Česko-německého fondu budoucnosti v roce 2024.
zpracovala: Zuzana Schreiberová
Mohlo by Vás také zajímat
Nicholas Winton nebyl sám: zachránci 1938–1939
Bez pomoci mnoha domácích i zahraničních dobrovolníků by se mnohým lidem nepodařilo dostat se do bezpečí.
Praha městem sportu, kde se setkávala řada kultur
Praha přitahovala umělce, spisovatele a také sportovce z Čech i zahraničí.
Příběhy těch, co museli jít
Příběhy těch, co museli jít byl vzdělávací program několika Pražských škol, který organizovalo Multikulturní centrum Praha v letech 2019–2022 . Projekt se dotýkal řady témat z minulosti i ze současnosti a učil studenty a studentky dívat se na složité společenské problémy perspektivou různých aktérů.