Německý evangelický hřbitov

Německý evangelický hřbitov ve Strašnicích sloužil svému účelu od roku 1795 do konce druhé světové války. Po vyhnání drtivé většiny německého obyvatelstva z Prahy i celého Československa hřbitov neměl využití, a v roce 1950 byl úředně zrušen. V roce 1958 došlo i k úřednímu rozhodnutí hřbitov zlikvidovat a pozemek využít k rekreačním či sportovním účelům. K tomu ale naštěstí nedošlo, hřbitovní kaple totiž mezitím byla svěřena Československé církvi husitské, která v ní zřídila kolumbárium a k ukládání uren poté docházelo i na úředně zrušeném hřbitově. Další úvahy o budoucnosti hřbitova přinesl rok 2000, kdy byl navržen jako místo posledního odpočinku pro padlé vojáky Wehrmachtu nejen z Prahy, ale např. i ze severních Čech. Přes odpor památkářů a části veřejnosti sešlo i z tohoto, hřbitov byl poté v roce 2002 prohlášen za kulturní památku (napočítáno bylo 598 hrobů a 54 hrobek), nicméně chátral dále a stal se také útočištěm několika bezdomovců, o kterých byl režisérem Davidem Vondráčkem v roce 2012 natočen dokumentární film Láska v hrobě. Teprve roku 2015 byl hřbitov po rekonstrukci znovu oficiálně otevřen a nadále slouží svému původnímu účelu, byť se na něm mohou ukládat pouze zpopelněné ostatky.
Hřbitovní kaple (dnes Husův sbor) byla postavena v roce 1912 podle návrhu známého architekta Adolfa Foehra v neoklasicistním slohu, během rekonstrukce byl obnoven i původní německý nápis nad portikem “CHRISTUS IST UNSER LEBEN”.

Nejstarší čitelný náhrobek pochází z roku 1828, ty historicky nejzajímavější se nacházejí podél západní ohradní zdi, východní část je méně udržovaná. Asi nejznámější jméno pohřbené na hřbitově zná dnes většina Pražanů především díky honosné vile v dnešních Havlíčkových sadech, kterou si nechal postavit Moritz Gröbe (+ 1891), podnikající v oboru železničního stavitelství.
Další slavné osobnosti pohřbené na hřbitově jsou dnes více či méně zapomenuty, pojďme si tedy několik z nich připomenout. Angelo Neumann (+ 1910) začínal jako barytonista Vídeňské dvorní opery, později byl ředitelem opery v Lipsku, ale největší část kariéry strávil v Praze, kde se stal nejprve ředitelem Stavovského divadla, a v roce 1888 Nového německého divadla (dnešní Státní opera), které záhy po jeho otevření pozvedl na takovou uměleckou úroveň, že dosáhlo mezinárodního věhlasu.
Nedaleko je pohřbena druhá Neumannova manželka – herečka Johanna Buska (+ 1922), která se narodila v Královci, působila v divadlech v Berlíně, Petrohradě i Vídni. Právě během angažmá ve Vídni navázala vztah s o 11 let mladším korunním princem Rudolfem, na příkaz Františka Josefa I. si pak musela vzít o 36 let staršího generálporučíka císařské gardy hraběte Töröka, který nicméně o další 4 roky později zemřel. Buska pak od Neumanna získala angažmá v Praze, za ředitele se podruhé provdala a strávila v Praze zbytek života. Umělecky ztvárněný náhrobek byl v roce 2008 odborně zrestaurován a zároveň bylo vypátráno, že spolu s herečkou je v hrobě pochována i její matka.
S Novým německým divadlem byl spjat také tenorista Wilhelm Elsner (+ 1903), s dalších uměleckých osobností jmenujme hudební skladatele Ludwiga Grünbergera (+ 1896) a Julia Mormana (+ 1942), který se specializoval na vojenské kapely, působil nejprve v Srbsku a poté v Osmanské říši, kde byl mj. za zkomponování tzv. Mladoturecké hymny oceněn řádem.
Lékař a univerzitní profesor Hugo Rex (+ 1936), který se věnoval zejména chorobám jater, byl pohřben do velké hrobky rodiny jeho ženy Heleny Marguliés. Honosnou hrobku u západní ohradní zdi si nechal postavit také Carl Umrath (+ 1895), jehož továrna v Bubnech vyráběla zemědělské stroje – žací a secí, mlátičky a od 90. let 19. století také parní lokomobily - předchůdce traktorů. Původní náhrobek Oscara Dolcha (+ 1943), šéfkonstruktéra Škodových závodů v Plzni a autora konstrukce rychlíkových lokomotiv přezdívaných “Mikádo”, byl zničen, z iniciativy železničních nadšenců ze spolku Zababov byl roku 2020 instalován nový.
Téma vzniklo díky podpoře Česko-německého fondu budoucnosti v roce 2024.

Zpracoval: Ivan Podola
Mohlo by Vás také zajímat
Pražští němečtí a židovští podnikatelé
Stopy po činnosti německých a židovských podnikatelů nacházíme v Praze dodnes.
Praha jako útočiště uprchlíků před nacismem
Převzetí moci nacisty v Německu počátkem roku 1933 vyvolalo jednu z nejsilnějších uprchlických vln v Evropě 20. století.
Kolaborace
Spolupráce, nebo kolaborace?