Praha jako útočiště uprchlíků před nacismem

Převzetí moci nacisty v Německu počátkem roku 1933 vyvolalo jednu z nejsilnějších uprchlických vln v Evropě 20. století. Opustit zemi pod hrozbou pronásledování a smrti byli nuceni zejména odpůrci režimu. Mezi prvními byli představitelé sociální demokracie a komunisté. Další velkou skupinu uprchlíků tvořili Židé. Zde se však jednalo o skupinu vnitřně značně rozrůzněnou: jednak se k emigraci uchylovali židovští Němci; pocházeli zejména z rodin, které byly již po několik generací zcela integrovány do německé společnosti a za Židy byli považováni často pouze na základě původu, náboženství však nepraktikovali. Byla mezi nimi navíc významná skupina lidí židovského původu, kteří před nacismem utíkali z důvodů politických. A tak byla řada emigrujících Židů zároveň komunisty nebo sociálními demokraty. Další neopominutelnou skupinou byli Židé polští, kteří z Polska do Německa přicházeli ve 20. letech a kteří nyní byli ze země nacisty vykázáni. V mnoha případech je však již jejich vlast zpět nepřijala, a tak si hledali cestu do Československa. V této skupině byli Židé často hluboce věřící, čímž se výrazně odlišovali od Židů německých.

Československo se stalo pro emigranty z Německa hlavní cílovou zemí ze tří hlavních důvodů. Za prvé byla hranice mezi Německem a Československem velmi dlouhá a tím výhodná pro pokusy o ilegální přechod. Druhým důvodem byla skutečnost, že Československo bylo posledním demokratickým státem ve střední Evropě. V neposlední řadě hrálo pro německé emigranty velkou roli také to, že se v Československu nacházela silná německá menšina a země tak byla vlastně dvojjazyčná.

Zobrazit více

Mezi první uprchlíky, kteří roku 1933 opustili Německo, patřili již zmínění političtí odpůrci nacismu. Emigrace pro ně však neznamenala, že by se vzdali své politické práce, naopak byli ještě aktivnější. Jednalo se zejména o tisk spisů a jejich pašování přes hranice. K tomu však bylo třeba shromáždit a zorganizovat uprchlé příznivce a vytvořit vlastní exilové struktury.
Příliv uprchlíků nebyl pro Československo novým jevem. Již po první světové válce přicházely do země větší skupiny utečenců z Ruska. Přesto se zástupci Československa v otázce migrace z Německa chovali nerozhodně a nekoordinovaně. Nedostatek právně závazných opatření vedl právě v počáteční době k tomu, že byli po překročení hranice uprchlíci odkázáni jen na dobrou vůli příslušných místních úřadů.

Na politické scéně v této otázce zaplál zásadní konflikt mezi levicovými a pravicovými stranami. Zatímco levice se svých z Německa utíkajících soudruhů a jejich práva na azyl v Československu zastávala, pravice zaujímala odmítavý postoj. Obávala se přílivu komunistů, svou roli sehrál ale i antisemitismus. Pomoc uprchlíkům byla proto poskytována zpravidla jen na popud jednotlivců a prostřednictvím soukromých iniciativ – jmenujme například podpůrné organizace jako Demokratická péče o běžence, Sociálně demokratická pomoc uprchlíkům, Pomocný výbor Jednotného svazu soukromých zaměstnanců v ČSR nebo Pomocný komitét pro německé uprchlíky.

Život v Československu znamenal pro uprchlíky mnohá omezení. Například jim bylo upíráno právo na práci. Ve srovnání s ostatními zeměmi lze v Československu považovat za určitou výhodu přítomnost německé menšiny. Některým uprchlíkům se tak pracovní příležitosti přece jen naskytly.

Přesto byly vyhlídky většiny uprchlíků nezáviděníhodné. Mnozí byli ubytováni v hromadných ubytovacích zařízeních s minimálním přísunem potravin. Za studených zimních dní se pak z různých pražských kaváren stávala místa, kde se zdržovali emigranti a dlouhé hodiny seděli nad jediným šálkem kávy.

Když bylo roku 1938 na základě Mnichovské dohody německým wehrmachtem obsazeno československé pohraničí, nezbylo mnoha odpůrcům nacismu nic jiného než uprchnout ještě hlouběji do vnitrozemí. Hlavním cílem tuzemských běženců se tehdy stala Praha.

S obsazením Prahy německou brannou mocí v březnu roku 1939 a se zřízením Protektorátu Čechy a Morava se mnoho skupin ocitlo opět ve velkém nebezpečí. To se týkalo jednak českých Židů a židovských uprchlíků, kteří byli čím dál více perzekvováni a omezováni v běžném životě, ale také občanů, kteří se proti nacismu vymezovali. Jim a především jejich vedoucím představitelům hrozilo zatčení, mučení a smrt. Jedinou možností byla pro mnoho odpůrců nacismu z Německa i z Československa pouze další emigrace. Cílovými zeměmi se pro ně staly především Velká Británie, Sovětský svaz, Švédsko a Kanada.

Autorem textu je historik Thomas Oellermann.

Více o tématu:

Albrechtová, Gertruda, Die Tschechoslowakei als Asyl der deutschen antifaschistischen Literatur. Prag 1960.

Bachstein, Martin K., Beziehungen zwischen sudetendeutschen Sozialdemokraten und dem deutschen Exil: dialektische Freundschaft, in: Becher, Peter, Drehscheibe Prag. Zur deutschen Emigration in der Tschechoslowakei 1933-1939. München 1992, S. 41-52.

Becher, Peter, Drehscheibe Prag. Deutsche Emigranten 1933-1939. München 1989.

Becher, Peter, Drehscheibe Prag. Zur deutschen Emigration in der Tschechoslowakei 1933-1939. München 1992.

Beck, Miroslav, Exil und Asyl. Antifaschistische deutsche Literatur in der Tschechoslowakei 1933-1938. Berlin 1981.

Cesar, Jaroslav, Die deutsche antifaschistische Emigration in der Tschechoslowakei (1933-1934), Historica, 1966, Nr. 12, S. 147-184.

Čapková, Kateřina, Frankl, Michal, Nejisté útočiště. Československo a uprchlíci před nacismem, 1933-1938. Praha 2008.

Černý, Bohumil, Most k novému životu. Německá emigrace v ČSR v letech 1933-1939. Praha 1967.

Grötzsch, Robert, Wir suchen ein Land. Bratislava 1936.

Grossmann, Kurt R., Emigration. Geschichte der Hitler-Flüchtlinge 1933-1945. Frankfurt/M. 1969.

Kraft, Thomas, Zuflucht in der Tschechoslowakei, in: Brandes, Detlef, Der Weg in die Katastrophe. Deutsch-tschechoslowakische Beziehungen 1938-1947. Essen 1994, S. 27-37.

Müller, Dora, Drehscheibe Brno, Deutsche und österreichische Emigranten 1933-1939. Brno 1997.

Místa tématu

Ukázat na mapě