Městské sady (Vrchlického sady)

Hermann Grab

Městským parkem vedly tři aleje – horní, dolní a široká prostřední. Do horní aleje, která se táhla podél nádraží, se chodilo spíše pro změnu a vždycky jen na chvilku. Horní alej používali hlavně ti, kdo parkem jen procházeli, a s balíky, které si nesli, se zavazadly ve slaměných obalech, které měly ženy, a s černými dřevěnými kufry vojáků jako by vynášeli na vzduch pach železničních kupé, pach sazí a pomerančových slupek. Tady vždycky sedával na lavičce muž s dřevěnou nohou. Svět jeho temných chmur a přízraků z lazaretů a nocležen ho držel ve svém zajetí tak pevně, že chodil stále jen sem, k páchnoucí horní cestě, a ne k jasnější dolní cestě a hlavní aleji.

Dolní cesta bývala vždycky opuštěná. Děti ji rády vyhledávaly a na začátku procházky sem hned odbočovaly, aby do ní slečny nepozorovaně dovedly. Cesta se klikatila, po straně byla lemována křovím – v zimě to byla hustá spleť větvoví – takže poskytovala stále nějaký překvapivý pohled. Když se Renatovi podařilo Marianu rozesmát – stačila třeba jen neuvěřitelně jednoduchá poznámka jako: „Podívej tamhle na ulici, ten má fousiska!“ – mohl doufat, že takhle dopadne celá procházka.

Dolní cestu však vyhledávali také těsně před odchodem domů. Už se třeba chystali, že z městského parku odejdou, ale v posledním okamžiku si to guvernantky jakoby rozmyslely a řekly: „Projdeme se ještě jednou dolní cestou.“ V té době už v přilehlé Mariánské ulici tu a tam svítilo okno, a když tudy projížděl osamělý povoz, zdálo se, že ticho, přerušované klapotem podkov a rachotem vozu po špatném dláždění, je o to výraznější, že z něho hluk vychází a zase se v něm ztrácí…

Ostatně dolní cestou nechodívali nijak často. Slečny raději chodily prostřední alejí. Byla široká a rovná jako přímka, bylo z ní daleko vidět a jiné děti a jejich guvernantky se daly už na dálku rozeznat. Někdy se jich sešel celý houf – velké hejno dětí a velké hejno slečen. Většinou však zůstali pohromadě stát jen chvilku. Miss Florence a miss Harrisonová na hlavní alej nechodily, aby nebyly příliš často rušeny ze své zábavy. Těžko ovšem říct, zda to nebylo spíše naopak, zda sem nechodily třeba proto, že doufaly, že budou moci jít s ostatními…

Kniha Městské sady a jiné povídky Hermana Graba

Román vypráví o mladičkém studentu Renatovi, který prožívá první zamilovanost k mladé dívce Marianě, kterou potkává především u příležitosti procházek jejich anglických vychovatelek v pražských Městských sadech. Jsou zde líčeny jeho příhody z vycházek, ze školy nebo z domova na pozadí atmosféry první světové války. Knihu Hermann Grab napsal jako 28letý v roce 1932, publikována byla v roce 1935 a v českém překladu vyšla poprvé až v roce 1995.

 — Městské sady se rozkládaly na ploše před Hlavním nádražím směrem k Národnímu muzeu, část se dochovala jako Vrchlického sady. Jelikož se o Městských sadech zmiňuje několik německy píšících autorů a autorek, byly nejspíše hojně navštěvovány právě pražskou německy hovořící menšinou. —

Mapa zdroj: Výškopisný plán hlavního města Prahy s okolím 1920–1924

Středová alej, 1925, Zdroj: Archiv Hl. města Prahy

Jihozápadní část Vrchlického sadů, 1926, Zdroj: Archiv Hl. města Prahy


Zdroj: Hermann Grab. Městské sady a jiné povídky. Praha: Primus, 2000, s. 16–17.

Další místa na téma "Kudy chodili německy píšící spisovatelé a spisovatelky"