Rašínovo (dříve Palackého) nábřeží 4

Rašínovo (dříve Palackého) nábřeží 4

Domy na nábřeží mezi Palackého a Jiráskovým mostem byly postaveny na konci devatenáctého století v honosném stylu. Dům na Palackého nábřeží 4 patřil dvěma členům opery Národního divadla – tenoristovi Josefu Otakaru Masákovi a jeho ženě, sólistce Nadě Kejřové. Stěny vstupní chodby byly ozdobeny originálními olejovými malbami českých hradů a zámků (které po válce někdo ukradl), v mezipatře byla zrcadla a sádroví andělíčci, na schodech koberec. Jednotlivé byty měly pronajaté rodiny z vyšších sociálních vrstev.

Historik Toman Brod (nar. 1929) bydlel před válkou ve čtvrtém patře tohoto činžovního domu. V červnu 1945 se tam vracel z rodiny sám – rodiče i bratr zahynuli. Na konci války prodělal tyfus a při příchodu do Prahy se navíc potýkal s tuberkulózou. Doufal, že doma najde jejich předválečnou kuchařku a jeho oblíbenou chůvu křesťanku Annu Kopskou.

„Dům naštěstí stál neporušen…, jenže po schodech, do čtvrtého patra, bych byl nevyšel. Po chvíli mého rozpačitého postávání dole před vchodem mne poznala sousedka…, a zavezla mne výtahem nahoru: ‚Ano, paní Kopská je v pořádku, jen si někam odběhla, jakmile se vrátí, zavolám ji!‘ Setkání po tak dlouhé době… Prožíval jsem radost? Spíš stále totéž – stokrát jsem si (alespoň) za těch terezínských měsíců v duchu líčil svůj návrat do milovaného města, naše vzájemné shledání, šťastné pocity, jež mne naplní: přežili jsme, jsme svobodní, zdraví, můžeme se zase těšit ze života! My s bratrem dokončíme školní studia, rodina obnoví své materiální poměry, zařadíme se do společnosti, matka opět zasedne ve své oblíbené ‚bulvárce‘ k partii bridže. Vše bude pokračovat, jako by nebylo žádné války, žádného věznění, žádných útrap! Jenže znovu – nic z těch představ nezbylo. Neboť žádného pokračování nebylo, žádné rodiny, z někdejších životních jistot, plánů a perspektiv pouhé střepy. A já, já fyzicky i psychicky zničen, neschopen jakýchkoli upřímných emocí; ano, jistě, byl jsem opět doma, ležel v posteli, v níž jsem i předtím spával, měl u sebe ‚Anči‘, stále stejně obětavou a starostlivou, ve svém nitru jsem však byl vyprahlý, pustý, prázdný.“

Literatura:

Toman Brod: Ještě že člověk neví, co ho čeká. Života běh mezi roky 1929–1989. Praha: Academia 2007, s. 22, 207–208.

 

Autorka článku: Kateřina Čapková

cs_CZ
en_GB pl_PL de_DE cs_CZ